malým domkem pro nářadí opatřeném, sotva lze choditi, ba těžko i přes hroby šikmo ležící skákati. Za jistého pohřbu vykládal tu s patrnou pýchou hrobník, kolik že tisíc těl již pojal malý ten kousek země! Hřbitov jarošovský zase je na osamělém místě nad skalami pískovcovými, s rozhledem do divukrásných roklí, na stráně vysokými jedlemi porostlé a balvany nejpodivnějších tvarů prostoupené. — Na katolických hřbitovech vesnických panuje větší ozdobnost a rozmanitost; co tu křížů, malých chrámků, soch Spasitelových, podob andělův a andílků! Na hřbitůvcích helvetských pomníky o zlacených kališích jsou jen jako řídce rozsety a že podobného prostého označení jako katolického-kříže, jímž přáno i nuzáku hrob milý ozdobiti, u evangelíků není, zůstávají četné rovy jen o zeleném drnu a chudých květinách. Ledaže se tu a tam u nezámožných vyskytuje kámen nízkému pilíři podobný.

Koná-li se pohřeb na takový malý, osamělý hřbitov vesnický, jest knězi z nejbližší fary evangelické k němu přijížděti, třeba to-byl pohřeb děcka. Přicházívá také evangelický učitel škol soukromých a v domě smutku v sednici s částí funusníků zpívá, kdežto čásť druhá obchází rakev, často ještě otevřenou, v síni nebo na dvorku vystavenou-Koná-li se velmi slavný pohřeb helvetský, přicházejí pastoři dva, z nichž jeden mluví doma při rakvi, druhý na hřbitově u hrobu. Řeční-li duchovní správce sám, jenž zná dokonale osadníky svoje, bývá často velezajímavo ta kázání poslouchati. Přicházejí v nich k platnosti všecky okolnosti smrti právě zesnulého, běh jeho života, cnosti jeho i vady, a zvláště smýšlení a poměry pozůstalé rodiny. Duchovní horlí proti mamonářství, proti rodinné nesvornosti, proti rozháraným poměrům, proti přílišné tvrdosti rodičův a zištnosti dětí, všude písmem svatým se dokládaje, a rodina nebožtíkova kolem rakve-shromážděná i přítomní ostatní vážně poslouchají.

Vlídnější faráři alespoň na chvilku se zdrží mezi hodujícími funusníky. Traktace bývá po přednosti u zámožných; u chudších, zvláště zemřel-li svobodný nebo dítě. Tu jest nekonečná řada družiček, bez rozdílu vyznání. Od šesti do třiceti let i více let, jde každé děvče, pokud má slušnou sukni na sebe a si jíti troufá! — Na pohřeb helvetský, ve vesnici konaný, neberou se modlitby a zpěvníky. Za to na katolický vždy, neboť se jde do kostela. Ze vsí k Litomyšli městu přifařených přivážejí mrtvolu vždy na voze sbitém z několika prken nových, pod kostelem aneb u předměstské kapličky, kam se kněží dostaví, rakev skládají a odtud nesou teprve na hřbitov. Ve vesnicích, o nichž vypravuji, vždy spíše rakev nesli, ač je mnohdy do kostelní vsi dobrá hodina cesty. V předu kráčí občan s křížem, za ním po případě družičky a mládenci, pak nesou rakev na márách a za ní jde z vesnice, komu jen čas dovolí; v neděli téměř všichni. Kdežto ve venkovských městech dámy na pohřbech blýskají se nádhernými, mnohobarevnými toiletami a jen rodina oblečena černě, šatí.