souhlasiti, co kniha povídá. Kniha počíná delším pěkným úvodem o dějinách, pojmu a úlohách praehistorie. Méně se nám líbila následující část, v níž se snažil spisovatel podati obraz o nejstarším kulturním stavu lidstva na základě ethnologickém. Cítíme na př. v kapitole o náboženství primitivním, o prvcích sociálních, rodině a státu, o řeči, že se pohybuje na poli mu neznámém. Po těchto dvou úvodních kapitolách následuje vlastní líčení praehistorie Evropy a Orientu (no tedy lidstva vůbec, jak titul praví) podle obvyklého správného způsobu v pořadí chronologickém. Část jednající o starší době kamenné (v otázce třetihorního člověka stojí spis. na stanovisku odmítavém) opírá se hlavně o spisy Cartailhaca, Reinacha, Mortilleta, Rankeho a Pencka. Slavné nálezy moravské mohly býti důkladněji probrány; celkem je vidět, že se s periodou touto spisovatel speciálněji nezabýval. Za to již líčení doby neolithické mnohem více vyniká, ač i tu francouzské práce silně se ohlašují, ještě více vyniká však líčení dob kovových, bronzové, hallstattské a ténské. Zde je spisovatel úplně ve svém. Popis je velmi důkladný, plný samostatných myšlének a literatura nálezů střední Evropy, hlavně ovšem Rakouska a Německa je plnou měrou upotřebena a vyčerpána. S velkým zadostučiněním vytýkáme, že spisovatel správně klade velký důraz na vlivy, které mal Orient na kulturu evropskou, a důrazu tomu dal výraz i tím, že řeckým, asijským a africkým nálezům, které se v jiných podobných knihách téměř pomíjejí, věnoval obsáhlou samostatnou kapitolu.

čím více vynikají odstavce věnované dobám práv zmíněným, tím ne-příjemněji jsme však překvapeni nesouměrností, stručností, s jakou odbyl Hoernes dobu římskou, hlavně pak dobu stěhování národů. Naproti obšírnosti, s jakou bylo jednáno na př. o době neolithické, o době bronzové, jsou tyto důležité periody skutečně odbyty macešsky. Nám se tím přímo vnucuje výklad, že spisovatel byl se strany nakladatele přinucen příliš široce založené líčení na konci náhle zkrátiti, ovšem na škodu své práce. O důležité periodě slohu goth-ského nebo merovinského, o starožitnostech slovanských jest jen krátká zmínka. A vůbec starožitnosti slovanské! Přicházíme tím k druhému nedostatku, z našeho stanoviska velmi citelnému. Starožitnosti většiny zemí rakouských, Balkánu, Orientu, pak Německa a zemí severních, Švýcar, Francie, jsou v knize p. Hoernesově velmi pěkně zastoupeny. Méně již setkáváme se s výsledky prací italských, anglických, španělských, nejméně pak slovanských. I na základě toho, co bylo o slovanské archaeologii německy psáno , mohl se sdělati, velmi slušný nástin. My však pátráme marně v knize p. Hoer-nesově po hlavních výsledcích polské a ruské archaeologie, i české a moravské nedostatečně, bývá vzpomínáno. — K některým detailům knihy připomínáme, že na př. nelze nyní zamítati existenci keramiky diluvialní aspoň v některých krajinách Evropy, že Mortilletovo rozdělení doby diluvialní je poněkud jiné (Hoernes vynechal dobu acheulskou), lebky podbabská a mostecká neměly bý pominuty úplným mlčením, tvrzení, že by v kjökkenmöddingách nebylo nalezeno domácího zvířete kromě psa, není již také úplně správným (srv. násypy u Svend-borgu, na Fiienu), pominuty jsou kolové stavby jezer italských a žárové hroby neolithické, nesprávno tvrditi, že na Balkáně nebylo dosud nalezeno dolmenů a jiného více.

Dr. R. Verneau. Les races humaines. Avec une préface par A. de Quatrefages Paris (J. A. Bailliére et Fils), 1891.