se dojí, dojačka (obyčejně plechová); pro chleba je vošatka; pro oves vopá1ka, na ní se oves vopálí.

Nový význam tvoří se velmi často přenesením; slova užije se metaforicky nebo vůbec tropicky a pak se v tomto významu ustaluje. Na př.: vobrousil celou ves (obešel dům od domu); něco ututlat (špatné činy hledět zakřidovat, zamachlovat); tam naběhneš! (asi = špatně pochodíš), dříví v plotně zadumčí (a pak nehoří); zlíhal si holku (teď je široká); me1eho to (= mrzí); vylknout si = oddechnouti si; řezal ho bohatým (koště nebo bičiště tlustým koncem); než to ze sebe vyte1í (= vypraví); ten to vochluje, vodbírá mu, šrotuje (= rychle s dychtivostí jí). Cikánským právem mu dal (koštětem); dává koňům nejvíc cikánskýho vovsa (bití); dráha (hubené zvíře, zejména pes), dotni tu kozu (proužek stojícího obilí); selka si uďála schoře (prodala něco, aby muž nevěděl). Přišel si pro štědrýho večera, pro pomlásky. Bude tam na vod-vánoc.

Zajímavo jest pozorovati tento přechod významu zejména v přezdívkách a nadávkách: tak mělo slovo ho1omek ve starší češtině význam: člověk neženatý, nyní značí u nás tolik co výrostek (= halama), pak teprve = člověk hrubého chování; týž pochod ukazuje se nám u slova chlap, podobně při ustrnulém vokativu holečku. Jinde přenáší se jméno zvířat, nářadí, různých částí těla a všelikých jiných věcí na označení různých způsobů a vlastností jistých osob; jako: valach, klisna, vůl, tele, vosel, sůva, sojka, nadutej holub, můra, morous, koza, kozel, křeček, hňup, hafna; ča-kan, trdlo, chomout, tlouk, cunda (části másnice), moták, trouba, špunt, knot, pytel, buchta, střevo, kolohnát, mezulán, drejžna, cucna atd.; husí chvíst (t. j. husí lejno). Podobně o částech těla: tlama, držka, huba o ústech; chňár, hnát, spár, paznecht o ruce nebo noze; říva, húně o vlasech atd. Při přezdívkách pomáhá si jazyk ještě jiným způsobem. Béře se často přezdívka od jmen národů a vlastních jmen osob; jako: tatar, němec, říká se posměšně vůbec tomu, komu není rozuměti; kdo je hloupý, je maďar (též maďan); machometán, kdo mnoho lakotí a pracuje, v jiném smyslu užívá se cikán nebo žid; jméno země: to je tam siberie (= vánice v zimě). Jména vlastní nabývají takto obecného významu. Všeobecně známo je to o některých křestních. Ta platí podle lidového názoru za hloupá, jako: Honza, Vašek, Matěj, Kača, Anka (když chlapec Honzík něco nešikovného provede, říká se mu: No, ty máš pravý meno). Jinde jména historická udržují se v paměti a dostávají svůj zvláštní význam přezdívky; tak na př. znamená: to je jáson! velikého, ale neobratného člověka; 1utera (nebo mar-tin1utera) člověka potrhlého; sem sluší snad i počítati jméno ha-rant (o dětech v potupném smyslu; z osudu této historické osoby