Takovéto pošinutí má za následek mnohdy záměnu významu; na př.: nemi1ýmu pánu těžko sloužit (t. j. kterému je vše nemilé); to je jeho dlužník znamená věřitel; von je jeho kmotr m. kmotřenec; je jeho učenec (= učedník); mleč (i ten, kdo si dává mlít ve mlýně). Tato proměna významu je v oekonomii jazykové; některých slov není v dialektu, jako kmotřenec, věřitel, proto sáhne se k jiným, která nějak s těmito souvisí. Podobnou oekonomii jazykovou vykládáme si, že za spisovné žena, muž pro pojem rodový ujímají se adjektiva: ženská, muskej (ňáká ženská, ten muskej), protože substantiva žena, múž specialisovala se na význam manželka, manžel. Múž a žena oslovují se navzájem:táto, mámo; naše máma není doma, kdežto děti užívají v oslovování rodičů jen deminutiv: tatínku! maminko! (náš tatínek tam byl); ňáká tetka (= vůbec ženská s významem podceňování).

Při sbírání dialektické látky lexikální doporučuje se hlavně postup, všímati si nejmenších podrobností u jednotlivých předmětů; nástrojů, stavení, prací, řemesel atd. I zde vidíme co do zákonů jazykových často tytéž zjevy, které jsme pozorova i dříve. My hlavně měli jsme příležitost dlouhým pobytem na venkově poznati blíže hospodářství. Kolník upoután je především na svou půdu. Každý rolník má nejraději pořádný lado (velký kus pole pohromadě). Rozeznává v ní velmi jemné odstíny: prchlice (více vápenitá půda), bělizna, slejvauka, černava, červenice, nános či pořič, jíl, půdu křemen-čitou, písčitou. Některá půda je mokřina (na ní bývají p1a-čky), jiná zas suchopád (též suchopár). Půda ležící ladem sluje ouhor, nově zpracovaná novina. Podobně i půda blátivá na cestách má u nás více výrazů. Stupnice takové necesty je asi tato : bláto, kalaba (řídké bláto), nekleč, řava. — V práci na poli postupuje se asi tímto způsobem: Jsou třizůry: vozim (mask.), jaří (jař) a oumladí (len, brambory, cukrovka, luštěniny; po jeteli říká se posud ouhor). Orání má podle jednotlivých způsobů různá pojmenování. Jeteliště a strniště po jednom jen sekání jetele se podtrhne, po votavě nebo po leně se vyštrejchuje (dělají se brázdy), někdo chmelí (po mělkém zorání se při obou způsobech hned vláčí, při chmelení zakládá se jen půl brázdy, při štrejchování vyženou se dvě brázdy sem a tam; mezi tím zůstanou pruhy nezorané). Orání má tyto fase: Vytáhne se brázda nahoru a pak druhá dolů; tím se stará loňská brázda složí. A tak se skládá šest brázd na sebe v záhon (také může býti o méně brázdách); pruh uprostřed zbylý nezoraný o dvou brázdách sluje vokráčky; když se z vokráčky uorá ještě jedna brázda, zbývá vejhonek. Mladší rolníci orají raději do líh (širší plocha) nebo do kusu (celé pole). Na příč na koncích, kam docházejí koně při orání, dělají se souratě. Pak se vláčí z pravidla „dvakrát místem" a jednou se kosuje ("přes záhony"). Je-li sucho, válí se ještě pole (válcem).