(uzdnej); při prodeji krav děvečka parožnej, prasat vocas-nej. Kráva se běhá (pobíhá), kobyla de ke koni, svině se bouká, koza se prská, králík a zajíc se remlují, čuba se štrejchuje, kočka se mňouká, ryby se třou, ptáci se páří; kráva je ste1ná, kobyla řebná, prasnice (svině) soupraší, bahnice (ovce) březí, koza, zajíc, čuba, kočka skotná; žena je na počinkách. Kráva vyhání někdy vochod.

Velikou úlohu hraje v každém jazyce přejímání cizích slov. Otázce této věnuje se nyní více pozornosti. Jak v řeči spisovné, tak v dialektech pozorujeme týž úkaz. Máme zde jen jiný směr. Kdežto řeč spisovná čerpá více z jazyků klassických, v novější době zejména též z frančiny, vyhýbajíc se z vysvětlitelné příčiny — uvědomělého totiž národního a politického antagonismu — vlivu řeči německé: dialekty naopak přirozeně podléhají vlivu jazyka sousedního. Týž pochod, který nám ukazují starší fase jazykové i v řeči spisovné. Zjev to na pomezí dvou řečí pravidelný. Není vůbec jazyka, ve kterém by nebylo živlů jazyků jiných. Příčinu k míchání řeči zavdávají individua znající nebo aspoň rozumějící kromě mateřštiny i jiným řečem. Hlavní popud vychází od těch živlů, které jsou ve styku s německou mluvou. Příslovečný je v té příčině na př. jargon vojenský. Odvedený Čech jisté věci neslyší jinak jmenovat nežli německy. Stálým opakováním vžijí se mu tak jako slova ryze česká. Podobný úkaz možno pozorovati v odborné mluvě některých řemesel, jako na př. ševcoviny, truhlářství, klempířství, kovářství a j., kde řemeslníci obyčejně vandrují do Němec na učení a odtud přinášejí si pro pojmy a předměty svého oboru slova německá. Čemu se naučil jako tovaryš v cizině, to traduje pak jako mistr svým učňům. Jiná zaměstnání, vyrostlá úplně na půdě domácí, zejména rolnictví, užívají skoro napořád terminologie ze svého jazyka. Kdybychom bedlivěji probádali názvosloví jednotlivých řemesel a zaměsknání, mohli bychom určiti, která z nich jsou původnější, která podléhají více vlivu cizímu ; kterým učíme se dále více doma nebo kde hledáme více poučení v cizině.

V přejímání tohoto cizího materiálu řeči pozorujeme zase různé stupně. Přejatá slova starší prošla již jaksi žilami domácího jazyka a přizpůsobila se po stránce hláskové povaze jazyka domácího, tak že mnohdy jen odborník filolog uvěří cizímu původu slova (na př. hřbitov — z friedhof; žehnati — signo — segnen a j.). Toto přizpůsobování mluvě domácí je vlastní známka řeči živé. Jazyk spisovný, zejména vzdělanější, celkem původní tvar slov jen málo mění, jsa si více povědom jejich původu. Takové změně podléhají často i jména vlastní, při kterých působí mnoho prostonárodní etymologie. Tak u nás ze jména Rosenbaum vzniklo Rozumpán (původní jméno je snad jen v matrice a ve škole); z Reinberger — Lembera.