dosti chytrým jest vodník, dá se přece ženě své ošiditi. Pověsť slovinská vypravuje: „Mezi Pustým hradem a Vidovcem na pravém břehu řeky Sávy je bukový les; podle něho v Sávě přebýval kdysi vodník ve skleněném stavení svém. Byl postavy veliké a rád chytal ženské. Jednou unesl malé děvče pastýřské, které, když dorostlo, za ženu pojal. Mladé ženě se stýskalo velice; plakala stále a prosila vodníka, který s ní prý dobře zacházel, aby ji k rodičům dovolil ; ale nedosáhla toho. Když metla světnici, poroučel jí muž, aby metla smetí z dola nahoru a všecko smetí se vždy ve zlato proměnilo. Vodníková poslala několikráte muže s plným košem zlata k rodičům svým a přikazovala mu: „Neodpočívej cestou, sice budu volati." Jednou, když pekla chléb, udělala ze slámy svou podobu, postavila ji k peci a sama vlezla do koše. Vodník netuše zrady vzal koš a chvátal k rodičům své ženy. Cestou však zdál se mu koš příliš těžkým a proto jej postavil, chtěje si odpočinouti. V tom slyší hlas své ženy: „Však já tě vidím! Však já tě vidím!" Sebral se tedy a donesl koš na obvyklé místo. Když se vrátil a podoby u peci se tázal, je-li chléb upečen, nedostal odpovědi a poznal, že ho žena ošidila."*)

„Hastrman" mívá také v domácnosti své nepříjemnosti, zvláště, dal-li mu osud hezkou ženu: „V rybníce, který se prostíral nad nynějším „Porákem" jičínským, zdržoval se vodník. Ten se přidružil jednou k muži jdoucímu na Tábor. Mezi jiným pravil poutník, že v „hastrmany" nevěří, poněvadž jich neviděl. Druh jeho neřekl nic, ale když přišli ke Lhotě, stanul u studánky a pravil: „Tato studánka je bezedná; pod ní jest jezero, které dostává vodu z Jizery. Já jsem vodník z jičínského Poráku; vodník žijící v tomto jezeru chodí mně za ženou; proto ho jdu potrestat." Dořekl a skočil do vody, na které po chvíli počaly vystupovati krvavé „blabuňky". Vodník, mstitel, vyběhl z vody a pravil: „To jsem mu dal, více mne trápiti nebude." **)

Je-li vodník rozzloben, způsobí bouři, při které strašně lomozí. — Mezi sebou žijí vodníci ve stálém nepřátelství a jeden druhého nenávidí. — Rybářům, kteří „hastrmana" ctí a nechávají ho na pokoji, když vylézá za letního vedra na břeh, nic neudělá; musejí však býti poctivci. Vůbec rybáři jsou vyňati z počtu těch, jimžto „hastrman" stále škoditi hledí. Rybářovým dětem také neublíží vodník, jsou-li dobré; zlé však strašně potrestá. — „Za Pátkem bývala před léty rybárna, v nížto žil starý rybář s jedinou dcerou — Marinou. Dívka jako růže krásná — byla však velice pyšná. Vybírala v ženiších a starý se z toho radoval. Jednou pletla Marina věnec, když se z nenadání před ní objevil mládenec vlasů plavých, v kabátci zeleném jako