myslivce, který ho žádal o trochu tabáku. Vojín ochotně rozvázal uzlík, vyndal tabák a nabídl ho myslivci — vodníku. Tento si nacpal do dýmky a posadiv se na skále pravil k vysloužilci: „Nechci býti dlužníkem a proto věz že zbývající tabák nikdy nevykouříš. Vedle toho vyřkni přání jakékoli, vyplním ti je." Vojín pravil: „Myslím, že žertujete; ale přece vám řeknu, čeho bych si přál. Stal bych se nej-raději šumařem a potloukal se světem; odvykl jsem na vojně těžké práci, a hráti na housle umím dobře." Vodník podal mu housle a řekl: „Zahráš-li na tyto housle, musí vše, co jen slyší, tančiti —" a zmizel. — Voják zahrál veselou píseň — a hle! žáby i ryby křepčily ve vodě, ptactvo v povětří kroužilo, ano též mouchy a brouci do výše vyskakovaly. — Vysloužilec těše se z daru takového šel dále. Večer přišel do mlýna a prosil za nocleh. Mlynář pravil: „Rád bych vás tu nechal, ale není možno; ve mlýně straší." Vysloužilec však řekl: „Jen mě tu nechte, já strašidlo řádně vyplatím." Když pak se všickni na noc vystěhovali, voják jedl, pil a kouřil. O půl noci vešel zeleně oděný trpaslíček se zeleným kloboukem do světnice zpívaje si:

Vojín vzal housle a zpíval po něm:

Vodník tancoval, div duši nepustil, až konečně dostával závrať. Tu teprve muzikant přestal hrát a přinutil vodníka ku slibu, že ve mlýně strašiti nebude a hlubinu pode mlýnem na věčné časy neopustí. Dle další úmluvy jen ten měl v moc vodníkovu padnouti, kdo se odváží do jeho hlubiny. „Pan otec" dověděv se o smlouvě, byl velice rád a žádal vojína, by navždy ve mlýně zůstal. Ten svolil a hrával v neděli po okolních vesnicích; všedního dne chodíval lovit ryby. Peněz měl vždy hojně a podporoval chudé. Jednou se vracel k ránu od muziky. Když šel kolem skály, sklouzla mu noha tak nešťastně, že padl do hlubiny a dostal se v moc vodníkovu. Tento ho odsoudil, aby věčně věkův hrál utopencům. Od té doby hraje prý nešťastný muž ve dne v noci ve hlubině; utopenci tančí kolem něho. Tancem tímto víří voda a půda se vymílá pod nohami tančících. Zabloudí-li v ta místa lodička, vír ji uchvátí a roztříští. Pověrčiví lidé slyší v divém šumotu a jeku tóny vysloužilcových houslí."*)

„Děvečce žnoucí na hrázi trávu přiskakovala k srpu veliká, pěkná žába. Holčice pravila: „Vari, nebo tě požnu!" Žába se ztratila. Po chvíli přišla k děvčeti vesnická žena a řekla: „Budeme míti u nás