křtiny, chceš jíti za kmotru?" Děvečka přisvědčila a vydala se na cestu. Když přišly k vodě, švihla žena proutkem a hladina se roz-stoupila tak, že dvě osoby mohly projíti, za každým však krokem zavírala se voda. Došly do prostřed rybníka k malé chaloupce, vodník je přivítal a vykázal děvečce práci; na konec měla zamésti světnici a smetí si vzíti. Vykonala vše a vracela se domů. Na hrázi však smetí vysypala, nevědouc, že se takové smetí promění ve zlato. *)

Vodník rád zkouší sílu svou s výrostky a pustí se s nimi do křížku. — „Dokud býval u lesa „Boru" rybník — Konšel zvaný — měl tam sídlo své „hastrman", který se s hochy potýkával. Někdy zvítězil, jindy však dostal notný výprask." — „Z Chlumeckého rybníka vycházíval vodník k jezírku pod „Tábor", kde pasáky znepokojoval. Ti se do něho dali a zbili ho tak, že ze mnoha ran krvácel. „Hastrman" skočil do vody, která od krve zčervenala" (horská voda). — Zaříkávači a zažehnávači potýkali se často s vodníkem; v boji tom obyčejně „hastrman" podlehl. — Dva případy uvádí K. Světlá v „Kantůrčici" : „Jakýsi muž (pod Ještědem) potýkal se dvakráte s vodníkem. Jednou v létě šel se synem někomu nohu napravit. Poněvadž bylo veliké parno, chtěli se vykoupati. Sotva však otec do vody vkročil, počal křičeti, že ho něco táhne ke dnu a klesal. Syn, který ještě na břehu byl, přiskočil a vytáhl otce na břeh. Když přišel tento k sobě, ohlédl se po okolí a spatřil chlapečka bělovlasého, který si ve vysoké trávě petrklíče, pomněnky a violky do věnečku sbíral. Aby syna přesvědčil, že chlapeček ten je vodník, rozběhl se otec, chytil hošíka a zatřásl jím. Syn prosil za chlapce, by ho otec pustil. „Nevíš, za koho se přimlouváš. Sáhni mu za krk, poznáš, že mu crká voda z vlasův" — a vskutku bylo tomu tak. Hoch se vyškubl a jako blesk rychle zmizel." Po druhé zápasil muž tento s vodníkem v rybníku za Světlou: „Utopil se tu mladík a rodiče chtěli mu aspoň pěkný pohřeb vystrojiti, avšak nikdo ho nemohl najíti. I poslali pro muže, jenž měl „dar ducha". Přišed k rybníku poznal, že tu je vodník. „Budou-li vystupovati bílé bubliny," pravil do rybníka vstupuje, „čekejte mne živého; uzříte-li bubliny červené, vězte, že jsem vzal za své a modlete se za mne." Sotva se potopil, vyskakovaly samé bílé bubliny, ani jedna červená, až konečně živ a zdráv na povrch vyploval. Držel něco v náručí podobné starému shnilému kořenu. „Již ho mám," volal a hodil kořen na břeh. Když se však blíže podívali, viděli, že to mužíček podobající se dětské hračce ze staré kůže sešité a že se tuze škaredě ošklíbá. „Musím tam ještě jednou," pravil muž a pohroužil se znova. Za chvíli vynesl vodníkovu ženu (podobnou ve všem muži) a tři malé jejich děti. Všickni naříkali a prosili, by je pustil, že se v té krajině neukáží. Muž však je zaklel do Krkonoš-ských hor. I prosili ještě jednou, by jim dovolil jinam, že se ve