skalách hrozně soužiti budou, ale nedovolil jim. Když odcházeli, spatřil muž, že vodníková něco pod fěrtochem skrývá; byl to malý bubínek. I probodl ho a z něho vylétli 4 kanárkové k nebi — duše to utopených lidí. Vodník se tu neukázal nikdy."

Vodníci se bojí prý velice koček. Komu dělá „ha-strman" škodu na polích, ať tam uváže kočku, bude míti na vždy pokoj. — „Na Dolní Bečvě měl mlynář, do jehožto mlýna vodník chodíval, tři kocoury, kteří spávali na peci. Když jednou „hastrman" do mlýna na noc přišel a na peci lehl, poškrábali ho kocouři tak, že utekl a mlýnu se po nějaký čas vyhýbal. Kdysi přišel vodník k oknu a ptal se pana otce, má-li ještě kocoury. „Mám," řekl mlynář. „Pak k tobě nepůjdu, ale zlost si na tobě schladím." Mlynář byl opatrný, nechodil nikdy sám k vodo, ale neuhleděl se; vodník ho přec utopil, když jednou jen na chvilenku k nádržce se přiblížil." *) — Též opice vypudí „hastrmana". „V podhradišťském mlýně zastavoval vodník mlynáři vodu, která šla na kolo. „Pan otec" si nemohl nijak od něho pomoci, až tam přijeli cikáni, kteří měli několik opic. Když „hastrman" zase vodu zastavovati se jal, pustili naň opice a ty ho tak poškrábaly, že se již ve mlýně neukázal." (Plasy.)**) — „V Havlo-vickém mlýně nedaleko Úpice býval často vodník. Ve dne pomáhal trochu v lednici a na jezu chytal ryby a raky, večer pak se ohříval na peci, kde si pochutnával na smažených rybách. Mlynářce byl trnem v oku proto, „že jí celou světnici zabryndá." Jednou přišel do mlýna medvědář s medvědem a bujnou opicí. Vodník přihnal se, jak obyčejně. Měl na sobě dlouhý zelený kabát, vysoké boty a na hlavě malou čepici. Počal smažiti ryby. Medvěd i opice bažili po rybách, ale vodník je odháněl vařečkou. To se jim nelíbilo; dali se do milého vodníka a podrápali ho šeredně tak, že se dal na útěk. Od té doby se vyhýbal mlýnu, zvláště když uslyšel od mlynářky, že jim přibyly ještě tři mladé „škrablavé kočky".***)

Vodníci mají také svého krále, jak dokazuje pověsť „Král vodníkův". „Kdysi žil ve Vilémovicích kovář jménem Koza, který pálíval v lese v milíři uhlí. Jednou večer chystaje se domů zaslechl hrčeti kočár, na který se vzadu chytil. Kočí zeleně oděný hnal koně tryskem tak, že se kovář stěží udržel. Kočár měl v zadu okénko, kterým se kovář do vnitř podíval a spatřil tam pána v zeleném, zlatem pošitém oděvu. Oči „mužíkovy" jiskřily jako uhly; z úst mu vycházel dým a plamen. Když dojeli k rybníku, skočili koně s kočárem do něho a zmizeli pod vodou. Kovář šťastně se zachránil, poněvadž uměl dobře plovati ale smělosť svou odstonal. — Staří lidé, kteří prý také toho pána viděli, říkali, že to byl král všech vodníků mo-