ravských." — O králi vodníků v Čechách a paláci jeho vypravuje se ve Světozoru*) v pověsti: „Tři vrby u Dobroměřic": „U staré Oharky (u Dobroměřic) stály tři vrby, prostřední, největší z nich byla prý matka a menší dvě, její dítky, jež vodník proměnil ve stromy. Kdysi žila selka, jíž dal Bůh dvě krásné a hodné dítky, které stále spolu chodily. Jednou přišly k řece. Voda na ně stříkala, a ony házely ze vděčnosti vlnkám kvítky na lukách natrhané. Sotva však první kvítek vody dopadl, zasypal vodník dítky množstvím krásného kvítí. Připlul na ořechové skořápce, pestře oděný košík a vyzýval děti, by se šly koupat. Ty svolily, vstoupily na skořepinu, ale již se domů nevrátily, „hastrman" je utopil. — Matka se nemohla dítek dočkati a šla je hledat. Cestou se dověděla o neštěstí a běžela k řece, kde plakala, div si nezoufala, však marně. Chodívala sem často. Jednou když zase naříkala, ozval se jí vodník — oděný v modrém kabátě, zelených kalhotách a červené čepici: „Chceš-li, dovedu tě k dítkám." I vzal ji za ruku a skočil do vody. Po nějaké chvíli přišli ku palácům královským. Z ledových rampouchů vystavěny hrady, kolem kterých byly zahrady se stromy nesoucími ovoce, jakého svět neviděl. Do nejkrásnějšího paláce, který byl lidskými a zvířecími hlavami okrášlen, vedl vodník — náhončí — selku. Dlouhými chodbami dostali se do stříbrného sálu, kde na zlatém trůně seděl bělovlasý stařeček — král vodníků. Tomu se poklonil přišlý vodník a zanechav tu selku odešel. Král vyptal se ženy na vše a vida, že jest hezká, žádal, aby se stala jeho manželkou. Selka se zdráhala, zdráhala, ale konečně svolila a posadila se na uprázdněné místo na trůně. Potom ji prováděl král po „městě duší", kde pod „mušlemi" duše utopenců schovány byly; pak zašli do zahrady, kde tekly stříbrné řeky a bělostné labuti na nich pluly. Dlouhý čas byla selka královnou. — Jednou se vydal král na dalekou cestu. Jakmile odejel, vyšla si královna do „města duší" a vzpomínala na své děti. I počala je hledat a odklopovala mušli za mušlí; dušičky děkujíce odletovaly, ale dětí svých nemohla nalézti. Vrátila se do paláce a nalezši konečně dítky své v tajné komnatě králově, utíkala s nimi na svět. Ale neušla daleko, když zaslechla, že se král na bujném koni za nimi žene. Již chtěla vyskočiti na břeh; v tom je vodník dohonil a ve zlosti své ve „vrby" proměnil. Když však krále zlost přešla, chodíval k té prostřední, největší vrbě, plakal tu, ale ženy ze zakletí nevysvobodil." — — Vodníci scházívají se každý rok do sněmu „na nivách", poli to západně od Frenštátu, obyčejně v měsíci září a říjnu. V tu dobu není radno na nivy jíti. **)

Vodník ochraňuje ptactvo vodní. Nasvědčuje tomu tato zajímavá pověsť vedle zpráv jiných: „Na velikém rybníku Ostru-