novou omáčkou. Na místě oblíbené sladké křenové omáčky nastoupila někdy též omáčka „kysłá". Nikdy nesměla na křtinách scházeti slépka vařená na polévku; to byl hlavní bod celé křestní hostiny, její koruna a symbol. Pak bývala dvojí pečeně, obyčejně skopová (dokud totiž chov ovec byl rozšířenější nežli je dnes) a vepřová. Jako pamlsek jedly se hrozny, ořechy, jablka, zkrátka ovoce, jež pečlivé hospodyňky drahnou doby napřed střádají.

Nápojem bylo druhdy, dokud vinařství tak neklesalo, domácí víno a někdy též jako lék pálené. Dnes pije se výlučně špatná kořalka, ale nikoliv jako lék, nýbrž nemírně, mnohdy až k nestřídmosti.

Na toto krštění upomíná druhá slavnost, národní svátek kosení luk. Ani by nikdo nevěřil, že práce sekání luk jest našemu lidu slavnostním aktem a den ten dnem slavnostním. Myslím, že pěkná památka ta pochází z dávných dob, kdy lid při kosení luk provozoval svá svobodná umění, t. j. zpíval a to obyčejně střídavě z jedné nebo druhé vesnice, nebo hoši a dívky, kdy chlapci konali zápasy, dívky snad tančily, pletly věnce atd.

Zajímavo, kterak mnoho písní poukazuje k tomu, že povstaly při kosení luk. Aby bylo těmto zvláštním slavnostem rozuměno, podotýkám, že na Horních Lukách (t. j. na úpatí karpatských vrcholů) mají tři nebo čtyři sousední obce vedle sebe položené luční pozemky. V určitý den, obyčejně ku konci srpna, vyjdou všichni mužové rázem na luka kosit. Nováčci i dospělejší hoši těší se dětsky-naivně na tento slavný den. Že pohled na vonná, krásně kvetoucí rozsáhlá luka, lemovaná zelenětmavými lesy, jest, krásný samo sebou, netřeba doličovati. Považte si k tomu nyní celé řady svátečně oděných sekáčů, čelem k sobě obrácené, řady mladých děvčat, považte veselé břinkotání kos — a snadno pochopíte, jak našemu lidu den takový zalíbil se až k zasvěcení. Ženy zůstávají doma a pekou celý den koláče, buchty, a vaří slepičí polévku. Tento den je všude veselo; jak na lukách, tak doma pod ohništěm. Ženy říkají, „že chłapé ležá v kútě", t. j., že se jim připravuje jídlo jako při krštění.

Při této hostině dělával se tento žert. — Po večeři vysmekl jeden z přítomných mužů na smyčkách visící plachtu kútní nad postelí. Bába jala se žalostně naříkati, že jí svalili chalupu, potom vzala plachtu a pošlehala ní muže po hlavě a po zádech. To býval starý a velmi veselý žert.

Potom ptávala bába na střevíčky, které prý docela, chodíc k nedělce, sedrala. Též říkávala: „No, strýče n. p. Sovišu, Šmahaju, Indro atd. dělajte, ať sa u vás zválajú kamna, ať zas něco vyrobím1' (zválať kamna eufem. přijíti do kouta). Mnoho též bylo vyváděno s mladými manžely nemajícími dosud dětí jako s nezkušenými nováčky v této příčině. Že vtipy bývaly mnohdy i dosti kluzké, nelze ani jinak při příležitosti tak vhodné.