Na sv. Řehoře (12. března) sešli se hoši a smluvili se. Jeden dělal knížete, jeden praporečníka, jeden desátníka, jeden „ferčara" atd. Ostatní byli vojáci. Takto maskováni přišli do statku a zpívali: „Řehoře svatého, patrona našeho, my dnes ctíme a slavíme [:svátek jeho:]. Pakli žáčka nemáte, na papír nám dejte, o jeden groš nebo dva [:málo ochudnete:]."

Po té desátník komandoval k pozoru a praporečník vztýčiv prapor deklamoval: „Ejhle praporec Řehoře svatého, patrona celého vojska našeho, pod kterým jsme bojovali a vítězství dobývali. K tomu nám dopomáhej Trojice nejsvětější, která nás chrání ve dne i v noci."

Po té předstoupil třebas kníže a představoval se: „Já jsem milostivý kníže, vylezu vždy ráno z díže, chodím pořád po zámku, vezmu na se poslámku."

Po něm desátník hrdinně: „Desátník sem — desátník tam, já si rozkazovat nedám. Proto jsem se na vojnu dal, abych se nepřítele nebál. Nepřítele jsem porazil a tak peníz jsem zasloužil." (A ukazoval při tom na peníz na kabátě přišitý.)

Po té ferčar: „Já jsem od regimentu ferčar, dostávám od pucování krejcar, vozím fousy do Prahy, neb jsou tam tuze drahy."

Bylo-li ještě více hochů — představoval se každý žertovně a za chvíli hojně obdarované vojsko utíkalo s jásotem do vedlejšího statku. (Zvyk tento neudržel se — má však ještě četné pamětníky).

Jako „se svatou Dorotou" chodívali před dávnými časy v jižních Cechách též „se Řehořem", dramaticky památku tu představujíce. Dnes památka ta ještě na Táborsku, avšak jen v některých dědinách, jako v Dražících, Stálci a okolí, se udržela. „Se Řehořem" chodí tři větší hoši, obyčejně 12—141etí školáci na začátku měsíce března, týden před sv. Řehořem. Hoši ti takto jsou ustrojeni: Na zádech mají velké, ponejvíce červené, květované šátky, cípy hořejšími ke krku uvázané. Po levém boku visí každému dřevěná šavle a za čepicí mají peří kohoutí, jemuž říkají „fedrpuš". Když přijdou do statku pozdraví: „Pochválen buď Pán Ježíš!" postaví se doprostřed světnice a počnou ve sboru zpívati: „Na svatého Řehoře památka se činí, každému se oznamuje, ten kdo o tom neví. Učitele velkého, Řehoře svatého dnes my dítky svátek máme, velkou radost z toho máme. Pakli žáčka nemáte, na papír nám dejte, pro jeden groš nebo pro dva jistě neschudnete."

Když sbor dozpíval, vystoupí nejstarší a vytáhnuv šavli, okáže na druhého a řekne: „A la marš!" Ten vytáhne ihned šavli a chodě po světnici krokem odměřeným (po vojensku), říká: „Já jsem tkadlec od Nymburka, dělám plátno jen to břinká. Když se strhá, zas navážu, dělám tlusty, dělám tenky, všem panenkám na podolky."

Když doříká, zastrčí šavli a postaví se opět k ostatním. Po té poručí nejstarší z hochů opět třetímu: „A la marš!" a ten tasí opět šavli a přecházeje po jizbě, říká: „Já jsem od legrmentu felčar, od pusování vousů mám krejcar, proto mně má každý rád, že umím dobře vousy pucovat."

Konečně jde třetí sám a zpívá: „Já jsem malý žáček, zpívám jako ptáček, kdybych kaši s medem jídal, ještě bych vám lepší zpíval."