Josef Procházka, příklad českého písmáka.

V mém rodišti Vamberka byla v srpnu 1894 národopisná výstavka. Vamberský učitel p. Josef Král, jehož prací výstavka hlavně přišla k místu, upozornil mne na některé vystavené knihy, tištěné i rukopisné, jež na výstavu půjčil p. František Procházka, soused ve vsi Pekle, náležející farou k Vamberku. František Procházka chová ty a jiné knihy jako památku po svém otci, Josefovi Procházkovi, jenž náležel k horlivým sběratelům a čtenářům knih, kterým říkalo se. písmáci. Na první pohled poutal mou pozornost zvláště seznam knih, jejž si vyhotovil Josef Procházka r. 1837 k tomu cíli, aby jeho děti věděly, kterak mají se po jeho smrti o knihy rozděliti. Věc mne zajímala vždy živěji, čím více jsem z toho seznamu i z jiných vypůjčených rukopisů poznával duševny obzor vesnického písmáka, v jehož blízkosti jsem za mládí svého žil, ale o němž jsem nic nevěděl. Neureškal jsem navštíviti jeho syna Františka v Pekle, abych od něho slyšel, co umí vypravovati o svém nebožtíkovi otci. Pan učitel Král napsal mi, rco sám přezvěděl jak slyšením tak i prohlížením knih. Laskavá ochota duchovních správců a Kychnovského notáře p. Jana Borovského pomohla mi k několika údajům, jimiž paměť starcova se doplňuje. Z toho, čeho jsem se těmito cestami, dověděl, podám zde náčrtek o muži prostém, jehož duševny život — povážíme-li chatrné prostředky jeho a stísněné okolnosti, ve kterých žil — hoden jest podivu.

Josef Procházka podle vypravování svého syna Františka pocházel ze vsi Slatiny u Vysokého Mýta. O otci Josefově čili o svém dědovi František neví nic jiného, než že provozoval košařství; tím živil se i Josef, a živí se dosud František.

V matrice katolické fary choceňské, k níž Slatina před rokem 1789 náležela, jest poznamenáno, že Josef Procházka ze Slatiny č. 48 křtěn byl dne 27. února 1775; otec jeho jmenoval se též Josef Procházka a matka Eozina. Tito rodiče obdrželi potom r. 1791 syna Víta, kterýž však zemřel již 13. října 1793 v Slatině č. 48; to stojí v matrice v Zámrsku. U Josefa Procházky ve Slatině psány byly v letech 1795—1806 některé písně a jiné spisy, které zůstaly po mladším Josefu Procházkovi v Pekle; lze se tudíž domýšleti, že již starší Josef Procházka byl písmákem, ba že snad on po svých předcích zdědil některé staré knihy, jež se nacházejí v pozůstalosti jeho syna Josefa. Podle jedné poznámky „Josef Procházka má jíti za pasáka do