a Strom francouzské svobody (kázání Pařízkovo přeložené Rulíkem 1793 proti ohavnostem revoluce francouzské). Protestantskou stranu hájily knihy: Psaní školního mistra (k obraně evangelických učitelů, od Petra Záchodského z Slewizu = Václava Stacha), Zlatá pokladnička (přeložil Macher v Berlíně 1749), a Kostnický sněm. — Zajímavo jest, že Procházka měl také Klíč kacířské bliidy otvírající, t. j. Koniášův seznam spisů zapovězených, vydaný v Králové Hradci 1729.

Ze spisů Jana Komenského měl Josef Procházka tyto: Labyrint světa; Hlubinu bezpečnosti; Praxis pietatis; Manuálník aneb jádro celé biblí svaté; Historii o umučení a smrti Páně; Každodenní modlitby křesťanské (v Prešpurku u Jana Schauifa); Proroctví Koterovo {psané, dle Jungmanna V. 1673 netištěno). — OdErazma Rottero-dámského měl Procházka v překlade českém dvě knihy, nejspíš v novém vydání Faustina Procházky 1786 a 1787: O rytíři křesťanském, a Naučení, jak by se k smrti připravovati měl.

Náš písmák měl tedy nejvíce knih náboženských. Z jiných oborů byla v jeho knihovně nejvíce zastoapena historie, a to dějeprava vlastenská. Zejména se v ní nacházely: Pelclova Kronika česká, 3 díly; Nejnovější kronika a věrná poselkyně národu českého od Pabsta, 1812; Pokračování kroniky Beneše z Hořovic 1393—1470, vydal Zimmermann 1819; Země dobrá, t. j. země Česká, v Králové Hradci 1754; Přibíka Pulkavy Kronika česká, vydaná 1786; Druhá apologie (nepochybně stavů českých z r. 1618); Předmluva Moravopisu (snad Pešinův Předchůdce Moravopisu 1663); Jana Lasitského Historie o původu a činech bratří českých, vydaná v Hali Magdeburské 1765; Rulíkův Kalendář historický, 3 díly. Též měl Procházka Historii o Americe, sepsanou od Bartholomeidesa, v Prešpurku 1794; Zprávu o svěcení třetí jubilejní slavnosti reformací ve všech rakouských zemích (1817); Martyrologium aneb passionál (v Litomyšli 1676).

Vedle knih náboženských a dějepisných z jiných oborů jenom •výjimkou najde se některá kniha v pozůstalosti Procházkově, na př. Krátký výtah práv městských od Vrby (1691), Spravování včel (snad od Janiše 1789), Klicperova fraška Žižkův meč (ta knížka nejspíš písmáka zmýlila svým titulem), Havlíčkovy Kutnohorské epištoly. Rozmanité kalendáře a několik školských knih z druhé polovice 18. a z první polovice ,19. století dokazují, že Josef Procházka vůbec rád knihy ukládal a opatroval. Ale o zábavnou literaturu patrně nestál.

Obzvláštní znamenitostí v pozůstalosti Josefa Procházky jsou knihy psané; bylo jich, tuším, asi 15 nebo 20, a obsah jich, soudě podle nadpisů uváděných v seznamech, byl nejvíce náboženský. Tři z nich jsem měl v ruce a prohlédl jsem je. Dvě z nich k mé žádosti již jsou darovány Českému museu do Prahy, kdež dostaly signatury III. D. 35, III. F. 29. Ponechávaje badatelům v prostonárodní literatuře, aby těchto rukopisných sborníků náležitě užili, podotýkám jenom, že kniha III. D. 35 obsahuje namnoze skládání