kolínského, poděbradského a jiíínského hlavně na západ, částečně však i na jihovýchod do okresu rychnovského s žambersKým, do mýtského, chrudimského a chotěbořského, kdežto v okresu bydžovském zachoval se v zátopě modrookých ostrůvek sivookých s indexem 456.49)

Zajímavý jest úkaz, že ne v celých cechách pálí se ohně v noci před sv. Janem, ale pouze v západních cechách, kdežto v cechách východních pálí se tytéž v noci filipoj akub ské (30. dubna).

L. Štur ve své „Cestě do Lužic" (Čas. čes. musea XIII. pag. 486) praví: „Na večer vyšla farská čeleď (v Komě — něm. Kolmen — u Budyšina) do lesů „khadojky" (čarodějnice) pálit. Bylo právě o"statního dubna, v kterémž dni se po celých Lužicích tento obřad vykonává. Pahorky, háje a lesíky byly zanícenými ohni ozářené." Udání Šturovo platí však bezpochyby jen pro Horní Lužici, obývanou modrookými jako východní Čechy, neboť Gander a Weineck, popisujíce obřadové obyčeje v krajích hubiňském a lubínském (Dolní Lužice), nečiní žádné zmínky o pálení čarodějnic v noci filipojakubské (Walpurgisnacht), ačkoli popisují obřady v tu noc obvyklé velmi obšírně (Mittheil, der Niederlausitzer Gesell, f. Anthropologie u. Urgeschichte IV. 281). Za to praví titéž, že v Dolní Lužici až po Grodek (Spremberg) do r. 1823 pálili se ohně svatojanské, obyčej, který dle nich se stejnými obřady sahal západně až do Durynk, východně do sousedního Slezska, do západních a východních Prus.

Naproti tomu nebylo v nejsevernější části Lužice ani stopy po pálení ohňů svatojanských (Mitth. VI. p. 467), zde a dále na sever (ve Staré a v Střední Marce) bylo za to obyčejem stavěti tyče šplhací (Maibaum), nyní ovšem ne 1. května, ale později a třeba až na konci července — obyčej, který se Sasy i do Anglie se dostal.