k nim od lidečských skal v levo na východ, projdeme hustým, ponejvíce jehličnatým lesem, a za malou hodinu staneme v obloukovitém údolí, jímž protéká horská bystřina. Stojíme před divadlem divoucím! Po stráni vzhůru kupí se ohromné balvany na sebe, daleko mocnější než u Lidečka, ve dvě řady, ve dvě obrovské zdi, mezi nimiž jiné balvany v podobě schodů z dola nahoru jako z úmyslu jsou nakupeny. Lid je také jmenuje „schody". V polovici asi příkré jinak této stráně spojují se obě „zdi", ponechávajíce místo dosti rozsáhlé prostoře, na níž rovněž ohromné balvany se povalují. Prostora s těmito balvany sluje „Hradisko" nebo také „Zámčisko", a pověst vypravuje, že Zámčisko lidečské se Zámčiskem pulčinským spojeno bylo koženým mostem. Na zámku pulčinském sídlil prý jakýsi Očkaj, jejž Pulčané vzpomínají v úsloví výstražném: „Počkaj, přídě na tě Očkaj!" Máme však za to, že tento Očkaj je týž, co pustošil r. 1708 v čele povstalcův uherských (Kuruců) Valašsko, zejména Vsacko. Z pověstí dalších uvádíme, že jakož na lidečském zámku, tak rovněž i na pulčinském černoknéžníci se ukazovali, kteří chudému lidu z pokladů zámeckých štědře udělovali. Klíče od pokladů nosí na prostředním prstě bílá paní, jež často se tu zjevuje jako stařena shrbená, v bílé .plachetce zahalená. Poklady potí se časem „zlatým potem", a stádo ovec tu se pasoucí nestojí za zlato, jež na nohách svých roznesou. Je zde také podzemní jeskyně, z níž v zimě v létě páry vystupují. V jeskyni býval býk, jejž děvčice ke studánce do blízké „Býčí jámy" vodívala. Také tu často vídali bílého koně, a to nejvíce za doby, kdy okolní pole se obdělávala. I znění zvonů tu slýcháno.

Nedaleko Zámčiska, na vrcholu hřebene horského, bujným lesem porostlého, jsou tak řečené „jizby", světnice to čtyřstranué, z balvanů na pět metrů vysokých sestrojené, v nicbž z jedné do druhé vstupujeme a jako v bludišti nebo v zakletém hrade nějakém se ocitáme. Kromě „jizeb", jež se kdysi dobře hodily za skrýše obyvatelům v nebezpečí od nepřátel postaveným, nebo i za pelechy zlodějské, jsou na blízku ještě jiné skály s vyhlodanými otvory, rozsedlinami, které živě upomínají na vyhlodané stěny „Pustého žlebu" meti Macochou a Sloupem, ačkoli zde je hrubozrnný pískovec karpatský, tam pak čistý vápenec devonský.

Skály pulěinské bývají pro vzdálenost svou od „hradské" málo navštěvovány, ač by toho pluou měrou zasluhovaly. Za to skály lidečské, jelikož jsou u „hradské", vzbuzují podiv každého cestovatele kolem se ubírajícího, a proto jsou také známější.

V Jarcové, vesnici to u Valašského Meziříčí, stojí na vrchu, pod nímž vesnice ta se rozkládá, asi 5 metrů vysoký kámen v podobě kůlu, jejž lid „čertovým kůlem" nazývá. Pověst o něm si vypravuje skoro totéž, co o skále lidečské.

Dole pod vrchem u řeky Bečvy, která tudy od Vsetína teče, byla chalupa, v níž bydlila selka Jankova. Ta měla dvě dcery, Eozáru