O právních obyčejích lidu v krajině strakonické.

Zemře-li otec, ustanoví pe zůstalým nezletilým dětem po ruč nik. Za poručníky požadují se jen muži poctiví a rozšafní. Učinil-li otec poslední pořízení, jmenuje již sám, koho si přeje míti pro své dítky poručníkem. Není-li poslední vůle neb opomenuto-li v ní jmenování poručníka, vyvolí si ho po úřadě s příbuznými pozůstalá vdova, po případě — není-li tu vdovy — navrhnou poručníka nejbližší příbuzní sirotků. Pravidlem stává se poručníkem bratr anebo švakr zůstavitelův, v případě jejich jakékoliv nezpůsobilosti nebo není-li jich, jiný vzdálenější příbuzný nebo některý soused ze vsi.

Poručník jest ve všem radou vdově i sirotkům, a drží nad těmito ochrannou ruku, zvláště když se vdova opět provdá a sirotci dostanou otčima. Jak vdova tak i sirotci obracejí se na poručníka s důvěrou, poslouchají jeho rady jako rady otcovské a chovají se k němu vždy uctivě.

Úřad poručníka pokládá se za úřad velice záslužný i čestný, proto nepočítá sobě poručník za své starosti a konané cesty v záležitostech sirotků žádné náhrady, nýbrž z pouhé lásky pečuje svědomitě o dobro sirotků. Říká se, že „Bůh nejvyšší poručník sirotko," proto se pokládá špatné hospodaření poručníkovo se jměním sirotků za veliký hřích, podkopává vážnost a důvěru spoluobčanů k takovému poručníku, a říká se o něm, že „okradl sirotky". Nemají-li sirotci vlastního jmění, stará se o jejich výživu a vychování obec. Svých práv počnou sirotci užívati dosažením 24. roku věku svého, jen vý-minečně, na př. může-li se syn výhodně oženiti nebo dcera prospěšně provdati, dá poručník prohlásiti soudně sirotka za zletilého ještě před dosažením 24. roku stáří. Skládání účtů poručenských a skutečné odevzdávání jmění sirotkům při dosažení jejich zletilosti není zvykem, nýbrž jen vzácnou výjimkou. Sporů z vedení poručenství (mezi poručníkem a zletilým poručencem jeho) není příkladu. Spoluporučníka lid nezná.

O dítě nemanželské musí se matka sama starati, musí je sama živiti i vychovávati a také dítě — i když vyroste — nehlásí se k otci nemanželskému a nečiní na něho žádných nároků. Dítě nemanželské („panchart") dostává sice jméno matčino, ale je-li otec