prositi Boha, aby jej vysvobodil, aby mu poslal ženu se světlem naproti. A co se tak modlil, zahleděl se v tu stranu, kde domníval se, že stojí uprostřed polí ve dne zdaleka viditelný dub. A hle! V místě kdo asi dub stál, ukázalo se mu světlo, které se sem tam kmitalo. Tkadlec mysle, že to jeho žena se světlem u dubu jej očekává, roz-zvolal se co mohl na ni a kýval rukou, aby mu šla vstříc, ovšem že kývání málo bylo v noci a v jámě platné. Ale jak se zděsil, když v tom okamžiku světlo se k němu blížilo a něž se nadál, kmitalo již u něho, jsouc tak veliké asi jako hrouda soli. Tkadlec poznav, že to není ženy jeho lucerna, modlil se nyní úpěnlivěji než prvé. Světlo mihotavé oběhlo jej třikráte do kola, ozářilo jámu, v níž ubožák vězel, a pak zastavilo se před ním na stezníku. Tu tkadlec se vzpamatoval, vylezl po svahu jámy nahoru a dal se za světlem. Toto kráčelo stále po stezníku až na silnici. Když pak došlo pod hromničnou hrušku, která stávala mezi cihelnou holickou a kopcem Javůrkou nedaleko moravské silnice, zastavilo se. Velinský byl již také na sKnici, odkudž pustil se známou cestou pozadu za humny domů. Za humny čekala ho žena jeho s lucernou. Světlo, které ho od Litětín vyvedlo k domovu, blikalo pak ještě dlouhou chvíli pod hruškou a pak zmizelo. Velinský potom doma celý spocený vyprávěl ženě svoji podivnou příhodu a teprve k ránu usnul, aby se posilnil k zítřejší práci. Ohnivý muž pak od té doby nikdy od něho u hromničné hrušky viděn nebyl.

Kromě Velinského i jakýsi Holub jistojistě prý vídával nedaleko Holic ohnivého muže,-když jezdíval z Vysokého Mýta domů. Svítíval prý mu až k tak zvané hromničné hrušce, kde se mu pak vždy ztratil, a paní Holubová, která měla stavení na kraji města s okny do polí, tvrdívala, že ohnivý muž přicházíval k jejímu obydlí každý večer s kopce a sedával jí na okně.

Jednou zase jěl forman od Rovně k Platěnicům a tma byla tak veliká, že neviděl ani na krok na cestu, i prosil Pána Boha, aby mu poslal světlo, třeba to byl ohnivý muž. A aj! Za co prosil, stalo se. Nenadále ukázalo se mu světýlko a poskakujíc y poblíží koní a hned zase kolem něho, hned za vozem svítilo na cestu až do Platěnic a až k samé maštali. A když koně pak v konírně odstrojoval, svítilo mu k tomu ještě v okýnku. Pak světýlku poděkoval a ono se ztratilo.

Jiný člověk z Rovně šel pozdě večer okolo humen, nesa dížku na hlavě. Pojednou zahlédl nedaleko sebe světýlka, a že byl od rázu člověk, začal se jim posmívati. Ale zle za to pykal. Světýlka se na něj sběhla a on nevěda, co má počíti, vlezl kvapně pod dížku a světýlka pak dupala po dížce jako koníčkové ještě dlouho, až toho smělého člověka kříž brněl, že sotva se z dížky vyškrábal a s ní domů se dovlekl.