Šafaříkovy zápisky o písních „sotáckých" na Slovensku.

V rukopisné pozůstalosti Šafaříkově, chované v bibliotéce Musea království českého v Praze, zapsány jsou v sešitě, věnovaném písemnictví českému, zprávy o sbírce písní slovensko-polských, které sebral prof. Ondřej Kucharski z Varšavy, a ze které také těžil Kollár, vydávaje Zpěvanky (viz II. 504). Podle výpisků Šafaříkových nazývají se Sotáci obyvatelé městečka Sniny (Šzinna) a nevelikého okolí, poněvadž místo „A čo (co)?" říkají „A so". Zpěvanky sotácké, zapsané od Safaříka ze sbírky Kuchařského, sebrány jsou v okolí městečka Humenné (Homona) a hlavně ve vsích Kjelča, Lešne a Ohrad-zany. Šafařík poznamenal si (dne 21. října 1829) některé tyto písně a zároveň si vyznačil dialektické zvláštnosti nářečí sotáckého i poměr jeho k ostatní slovenčině.

Podávám tu úplný přehled Šafaříkových zápisků o těchto písních, uvozuje v závorce, kde Kollár ve Zpěvankách čerpal z Kuchařského. Upozorňuji, že ve Zpěvankách je ledaco pozměněno, hlavně nejsou věrně zachovány zvláštnosti dialektické, jichž si právě Šafařík při opisu bedlivě všímal, patrně uznávaje jejich důležitost. Kromě toho dočteme se tu některých variantů k písním, otištěným u Kollára, jak vždy poznamenáno:

I. 1. Hej, ani ja ně juhaz, héj! (Kollár I. 334); 2. Stala já na lodze (I. 20); 3. Ej jaj co ta mas (I. 145). U Safaříka v tomto znění odchylném od Koflára:

II. 1. 2. Ani do nas šuhaj ně hodz (I. 135); 3. Ej dzevčata čujece (I. 298); 4. Išio dzjevče lesom (I. 251); 5. Šuhaj, šuhaj, co byš robil (I. 94. V Kjelči. III. 1. Kaémar, kacmar, milý kačmar (I. 350, v poznámce se změnami); 2. Ej žaía ja, žala (I. 302); 3. Gu mně, hlapey, gu mně (I. 72, s opravami). U Safaříka v tomto znění:

4. Ej laju mně laju (I. 103); 5. Ej stala ja pod obláčkem (není u Kollára):