Ve Štědrý den či „viliju" (vigilii) těší se dítky na „papučky" jinde „bobaky" zvané. Matky z žitného těsta udělají malé koláčky, uvnitř je vyplní mákem, upekou a pomažou médou. Bobáky slezské podobají se „pupákům" kopaničarským ve Velké a okolí na Mor. Slovácku. Ke svátečním jídlům patří také „svěcení k" ze žitné mouky upečený a ve svátky Velikonoční v kostele posvěcený.

Pro děti kromě krupicovky vařila se ještě „papka", „zur či žurek", a »obloty" se pařily. Když se rozvařené máslo zasype moukou a ochladí troškou vody a osladí cukrem, jest papka hotova; na žur sebere se nátěstku, jenž vhodí se do studené vody, rozvrlá se, přecedí, konečně slije do vřelé vody, omastí, někdy se přidá i vajec. Žur jest pokrm pro dospělejší dítky. Oplatky rozdrobené polívají se odvarem fenyklu, děti pak rády takto „opařené" obloty pojídají.

Rozličné. „Máslo, áyr, homulky, tvaruh, bryja tvarohová" (v Čechách toleranc) přibírají se ke chlebu na „druhé snídaní", či jak v Orlové říkají na „předobědek" a k svačině.

Blízko Opavy k druhému snídaní a svačině musí býti oboje.: „kula či porcija" másla i homulky. V Pruském Slezsku téměř denně, zvláště za pozdní doby jsou „harynky" a to proto, že jsou skoro o dvě třetiny lacinější než u nás; obyčejný slaneček stojí za hranicemi černo-bílými lł/2—2 kr., kdežto v Opavě 5—7 kr.

Viděl jsem jísti kdysi „vařený sýr". Tvaroh se nechal zaležeti, osolil, okmínoval, uvařil a vlitý na mísu nechal usednouti. Vaječina nazývá se ve Slezsku „smaženka" či „sraažinka". Pasáci o sv. Duše v pondělí mají slavnostní „smažinku". Po požehnání vybírají se na „pášu" (pastvu), každý pasák přinese tolik vajec, kolik »má kusů dobytka, některý do měchu nabere dříví, kus slaniny, jiný zase vezme z domu kastrol. Na pastvě nejprve kutálejí vejci okolo krav, potom začne pasácká hostina. Školáci nebo děvuchy fabrické nejsou-li doma na obědě, na chléb sobě sypou cukr potlučený; nepovstal tento obyčej teprve nyní za nynější láce cukru, nýbrž trvá již na 25 let.

Jídelní lístky. Čím vzdálenější jsou dědiny od měst, tím jednodušší strava; v Pr. Slezsku vaří se docela jednoduše, tento zvyk trvá již od dob Bedřicha II., kdy národní kroj nám byl uloupen. Stařečkové vypravují, že dříve bylo předepsáno, co se má vařiti a píti; podle toho dá se vysvětliti, že za hranicemi docela jinak se stravují než u nás. Má-li z našeho kraje někdo jíti na veselí na prajzkou; naříká, že se sotva nají a napije, protože pruská kuchyně též u našich bratří Čechů našla ozvěnu; za to může si Rakušan vykouřiti laciných doutníků, které mnohému prý chutnají jako sláma.

Když však pruští Moravci zavítají do Opavy nebo jinam, tu si rádi pochutnávají na našich pokrmech a nápojích, zvláště na víně.

Obyvatelům kolem Opavy vytýkáme chybu, že zhusta své výrobky lacino prodávají a kupují draho tytéž v městě; myslíme tím hlavně mouku pšeničnou. Mnohý hospodář za „facku" za nynější