živ býti chtěje prodával pole a což měl a do řemesla dával, až

0 všecko přišel, že již žebrat chodil. Nyní pak běžícího roku 1779 měsíce dubna a sice 20. téhož nějaký starý mistr z Prahy téhož řemesla po fedrunku jdoucí k témuž chudému hrnčíři se zahodil, almužnu prose, uhlídaje z cesty pec hrncovou státi. Kterýž se mu vymlouval, svou bídu mu oznámíc.

Ten pak chodec radil mu, aby dělal hrnce, že on mu pomůže

1 vypáliti a vyzví, čím by to bylo. I stalo se tak, a když dne 26. dubna pec zapáliti chtěli, již do rána v ní cosi nalito měli. Zapálili pec a nic dříví hořet nechtělo; ten chodec jakýs březový sochor obalil v té zlitině a tu pec pokropě ten sochor ní hodil; kteráž vydala ze sebe hrozný dejm, až všecku okolostojičnost daleko přikryl. S tím dýmem jakýs pták jako bažant vyletěl. Éned pak hrnčíř Novák tu byl, chtěje tam doraziti, ale nemohl. I vytáhl stařec ten březový sochor z pece, a hned Novákovi nebylo nic, a když ho tam zase vstrčil, nejinač Novákovi bylo, jak pravil, než jakoby hořel. I přiběhl k té peci pes nějaký, ale starý mu k ní nedal; až posléze žába veliká lezla, a když se jí bránilo, mocně k peci chtěla, protož starý ji bil, a když ji přemoci nemohl, přiběhl švec jeden Šlechta a pomáhal mu ji bíti a odháněti, i jeden carmanýr voják (karabiník oii hraběte Altbana regimentu, kteří v okolí tehdy posádkou leželi), až ji dobře stloukli a odhodili, kteráž (nepozorovajic tuze) ztratila se. Hned pak hrnčíř Novák ve svém domě přeakrutně křičel, hnouti s sebou nemoha, pravíc ženě, že ho na poli „u psího půle" (tak obec iedna sluje) hrnčíř druhej zbil. Žena pak k hrnčíři tomu přiběhla hrozně naň naříkajíc, že jí muže zbil, a tak hned sama prozradila čarodějníka muže svého. Starý pak ještě vstrčil sochor do pece, až Novák řval a štěkal, slintaje jako pes.

I bylo mu hned posláno pro pátera, on pak naň ani hledět nechtěl, vždy jen křiče, že se pomstí a pomstit musí, vzláště když starý sochor kdy vytáhl; a odlehčilo-li se mu, nic jiného nemluvil, než že se pomstí. Potom již starý ani nedával sochor do ohně, po-něvač od toho zbití dost zle mu bylo a svou pec dobře vypálil, mladému pomoha.

Novák pak v své nekajicnosti trval, nic žádného napomínání nedbaje, an sám J. M p. děkan s oboumi P. P. kaplany s ním pracoval, aby se nad svou duší sám slitoval a s Bohem se smířil; ale nic neprospěl. Tak jako jiné hovado v zatvrzelosti trval, neb taky jeden z pokažených katolíků byl. Já sám vím, že každou neděli místo kostela přidělával k hrncům ucha a jiné tiché práce dělal, p řádích církevních a duchovenstvu, o smrtelným hříchu a o svátostech nic nedrže. (Takové zajisté ovoce na každým tom novotníku a poběhlci vidím.)

Trval tak do třetího dne, až 29. dubna zahynul, ač pan děkan prohlásil, že s pokáním umřel, když sám toliko s ním zavřen byl