a je zase dobře. V létě nosí mužští kulaté klobouky, v zimě kulaté „beranice". Bez hole sedlák nejde, často vídáme „břinkovice", ozdobené ptačími hlavami a „bakulemi".

Kroj tento zúplna již skoro zaniká a nepatrné zbytky jeho co nejdříve již zaniknou. Žel, že se tak děje s tímto pěkným českým krojem, kdežto sousedé naši Němci naopak odkládali kroj, ale působením škol, ba i kazatelen, všickni kroj drží.

Byl jednou jeden bohatej otee a měl krásnou ceru; ten otec s ní po všech parádách jezdil, aby se jí každej vobdivoval, ale svoji ženu nebral nikam. Proto byla pani na svou ceru žárlivá. Zavolala si kdysi čarodějnou bábu a poručila jí, aby ceru zvošklivěla. Bába čarodějná vopravdu krásnej děvence ublížila.

Po nějakom času poznal otec, žo cera zamírá (stůně k malému), a proto byl smutnej. Koupil jí šíf, sadil ji na něj, dal jí na sedům let jídla a potom ji vopustil.

Ceři za krátkej čas narodil se chlapeček a ten byl celej chlupatej. Nejčkon nevěděla, jaký by mu dala měno. Za chvíli vykřikla: „Divnej, Divnej, Divnej !" A to měno chlapci dala a to mu zvostalo.

Divuej v krátkom čase byl moc chytrej a silnej. Jednou přišel ke svěj mace a přál: „Maminko, což nojsou žádný lidi na světě, naž my dvá?"

Matka se bála, že by jí Divnej útek, a proto řekla, že nejsou. Bedle (korábu) šífu byla skála a na tej rostla velikáncká hruška. Jednou, když matka usnula, přeplaval Divnej ke skále, vylez na hruślju a viděl velikánský město. Hnedky vrátil se k mace, zbudil ji a přál (pojídal), co viděl. Potom přál: „Matko, já pudu sloužit." Ale matka ho nechtěla pustit, proto, že se sama bála na šífu. Avšak Divnej si nedal říct a šel sloužit. Dyž přišel do města, vešel k jednomu hezkýmu princi a prosil ho, aby ho vzal do služby; ale princ se bál malýho chlupáčka a přál, že žádnýho služebníka nepotřebuje. Tu řek Divnej: „Nevemeš-li mě do služby, roztrhám tě na štyry kusy."

Princ se úlek a vzal hned Divnýho do služby. Jednou jel princ do města a Divnej chtěl s ním ject; ale princ ho nechtěl sebou vzít. Tu Divnej zavolal : „Nevemeš-li mě sebou do města, roztrhnu tě na štyry kusy."' Princ se bál, že by Divnej moh svou vejhrůžku splnit, a proto zdovolil, aby ke kočáru přivázali malej vozejk, do kerýho by se posadil Divnej; potom se dali na cestu.

Dyž jeli lesem, tu vyskočilo z nenadání štyradvacet raubířů a chtěli prince zabít; ale Divnej na ně křik: „Nenecháte-li mojeho pána, nasekám Vám proutkem." Ale raubíři povídali Divnýmu: „Co ty, malej chlupáčku, chceš;