Občané v obci usedlí nazývají se „sousedi", sobě pak jeden druhému říkají po statku: Veláne, Haloune, Jirso, Pechoute atd.; mladší generace (zvláště svobodní a děti) oslovuje hospodáře „strýčku" a hospodyni „teta", i když tu není poměru příbuzenského. Také čeledínové a nájemníci čili „podruzi" oslovují hospodáře jménem „strejčku“ a hospodyni „teta". Mlynářům říká se vždycky a ode všech „pantáto", mlynářce „panímámo".

Sousedé žijí spolu v míru a pomáhají si vzájemně ve všech potřebách. Neníli práce, chodí sousedi k sobě „na hrátky", t. j. na, návštěvu. Příchozího vítají domácí slovy: „Vítám vás", vybízejí ho, aby si sedl, hospodyně přinese načatý bochník chleba s nožem a pobízí hosta, aby si ukrojil chleba. Je-li bochník již na sklonku, směje se hospodyně: „Ukrojte si z malého velkej" (rozuměj kos).

Potká-li některého souseda neštěstí, buď že vyhoří nebo přijde

0 potah a pod., ochotně vypomáhají mu ostatní sousedé tím, že mu zdarma svezou obilí svým potahem s polí, přispějí mu pící, slámou, přivážejí hmoty k nové stavbě, popřávají útulku ve svém bytě po celou dobu než si pohořelý nové obydlí vystaví atd., vše za pouhé „Zaplať Pánbůh!" Zláme-li si hovězí dobytče nohu nebo nutí-li jiná příčina hospodáře dobytče to zabíti, rozeberou sousedé mezi sebe maso a zaplatí je, aby majetník škody tak nepocítil. Řídí se zásadou: „Dnes mně, zítra tobě." Soused půjčí ochotně druhému povoz i jiné hospodářské potřeby. Došel-li hospodyni chleba, vypůjčí se od sousedky celý bocbník, kterýž při nejbližším pečení oplatí; v čas okamžité potřeby vypůjčuje si též sůl, mléko, cukr, sádlo, vejce, ano

1 bílou mouka. Soused sousedu nerad něco odřekne, neboť „nevíme, kdy jeden druhého budeme potřebovati.'' Nikdo se nesmí odříkati služeb sousedových: „Odříkaný chleba bývá nejlepší."

Lid nerad se soudí. „Souditi se" znamená tolik, jako vésti soudní rozepře. Jak se lid právních rozepří bojí, vysvítá z přísloví jeho: „Lepší hubené narovnání nežli tučný proces". Spory právní stojí mnoho peněz, proto říká lid: „Kdo mnoho peněz má, ať se do soudů dá".

Člověka, který pro každoi maličkost jde k soudu žalovati, jmenuje Ld „sudičem". Sudič jest postrachem celé obce, každý se mu raději vyhne a povolí mu. O zámožném člověku, jenž není přítelem sporů, říká se: „Nepije, nehraje, nesoudí se — a má peníze."