Jakub Kubáta. Nabídl se soudcům, že odpřisáhne právo dědičné, které mají okolní vesnice k oněm pastvinám. Lid usilovně žádal na soudcích, by přísaha Kubátovi byla povolena. Proto soudcové ovšem g úsměškem povolili a ustanovili, že přísaha ta konati se bude y oněch místech.

U přítomnosti soudců a mnoha lidu vykonal tedy v určený den Kubáta slavnou přísahu. Avšak po této jmenovali nespravedliví soudcové Kubátu prostě křivopřísežníkem a přikročeno bylo ihned na místě k mučení nebohého rychtáře, by se přiznal k vině jemu přisuzované. Obviněný Kubáta zvolav: „Nechť tedy krev má dokáže, že já právě přísahal a naše právo že je svaté," snesl všecka hrozná muka trpělivě. Když ani mukami soudcové Kubátu k odvolání přísahy nepřiměli — odsouzen byl k smrti stětí. I tento nespravedlivý rozsudek snesl Kubáta se statečnou myslí, a pokládaje hlavu na katův špalek zvolal: „ Sousedé, rodáci! Má přísaha je svatá, Bůh smyje krev nevinnou." Lid počal se bouřiti, chtěje vysvoboditi nevinného odsouzence, ale v tom zableskla se katova sekera a hlava Kubátova válela se v trávě těch pastvin, pro které se obětoval. Kolemstojící s údivem prý patřili, jak uťatá hlava, jakoby smrti dosud nenáležela, po dlouhou chvíli sem tam zimničně sebou zmítala. Lid obrátil se proti nespravedlivým soudcům, chtěje je ztrestati, ale v témž okamžiku zastřela se obloha černými mraky, z nichž lil se nepřetržitý proud vody na zem, omývaje v zápětí nevinnou krev rychtářovu, hrom hrozně rachotil, blesky se křižovaly, že nastal mezi shromážděnými touto náhlou změnou zmatek převeliký, Tohoto zmatku užili soudcové, rychle vsedali na připravené koně a cvalem ujížděli v sídlo mocného pána, jehož pře tak nespravedlivě a přece marně byli hájili.

Lid pokládal náhlou bouři za prst Boží, který rozhoduje, na čí straně pravda jest, a ani majetník panství se neodvážil po dědictví blatských vesnic sáhnouti. Tak přece vyhrály vesnice, a pastviny Blata náležejí jim dosud. Na památku neohroženého rychtáře Jakuba Kubáty postavili zde obyvatelé vesnic těch kříž s oním nápisem.

Ssa najde na uhorskom Slovenska obec, na jejž obyvateľov by vtip susedných občanov nebol spískal dajaké žartovné, často hodne kúsavé prekáranie; a keď sa tým na vzájem domŕzajú, po-