Co dostával pastýř za svou práci? V Tymákově dostával na penězích 20 zl. a kromě toho 7 zl. na sůl pro býky. O Martině dostával od držitelů dobytka osyp a užíval 40 měr obecních pozemků; louky, které na vydržování býka byly určeny, sluly bejkovky. Když se svině odchovala po prvé, dostal 5 grošů, po druhé dostal prase, po třetí 5 grošů, potom zase prase atd. Příjmy pastýřovy v jiných obcích se valně od těchto nelišily.

Kovář se také jednal od Jakuba nebo od Martina. Míním, že není zapotřebí uváděti podrobně práce kovářovy; nelišíť se hrubě od nynějších. Poukážeme jen k tomu, co za práce své dostával. Užíval obecního pozemku o něco méně než pastýř. Někde také dostával osyp; obyčejně jen tam, kde obecních pozemků neměl. Za novou podkovu dostával 5 kr., za starou 3 kr., za naostření pluhu 3 kr., od svařovaného ráfu 30 kr., od nového ráfu 80—90 kr., od vozu bez šlajfu 10 zl., za nový pluh s deskou zl. 1 — T50. Zajímavo je, jak si někde kovář vedl knihu (účty): Sřízl dvě prkénka, která k sobě přesně přiléhala; bylať vyříznuta z jednoho kusu.

Okoval-li koně, přiložil prkénko k prkénku, a rašplí na nich udělal tolik vrubů, kolik podkov přikoval; jedno prkénko, na němž na druhé straně poznamenáno bylo Číslo domu hospodářova, si ponechal kovář a druhé si vzal hospodář, jenž si dal koně okovati. Když bylo prkénko plno vrubů, zaplatilo se, vruby se odstranily pilníkem nebo hoblíkem a dělaly se vruby znova. Účty tu musily býti správné, neboť připisovati bylo nemožné. Primitivní takovéto účtování doloženo jest u starých Čechův a podnes místy se udržuje mezi lidem.

Kovář byl také trochu koňským zvěrolékařem. Ráno na svatého Štěpána chodil do všech stavení, kde měli koně, čistit koním huby, a bylo-li toho zapotřebí, také jim pouštěl krev; v každé konírně již měl připravenu opálku ovsa, kterou dostal, ať již pomoci jeho bylo zapotřebí čili nic. Kromě toho zastával kovář úřad zvoníka, s nimž spojen byl roční plat 6 zl.; od hodinky a hrany zvláště mu bylo placeno, ne však vždy. Ukázala-li se někde hrozivá mračna, vybídl ho některý soused, aby na ně zvonil. Jakou důvěru tu kladli lidé ve zvonění a troubení proti mračnům, ukazuje následující příhoda: Jednou vyvstaly na obzoru černé "mraky a blížily se ke vsi T. Soused jeden na ně ustrašeně hleděl. Spatřiv souseda druhého, poukazoval na ně řka: „Co ten kovář dělá, že proti nim nezvoní?" A neotáleje, hned pospíšil k pastýři a kováři, aby konali svou povinnost. Kovář hned začal zvoniti. Pastýř vzal troubu, která jen k troubení na mračna sloužila, postavil se na zásep, troubu naměřil proti mračnům a troubil. Ale když přes to prese všechno mraky se nehýbaly a naň troubícího důkladný déšť vysílaly, vylezl pastýř na půdu, okénkem vystrčil troubu proti mračnům a troubil stále své hút — hút — hút! Zvláštní náhoda však učinila zvonění proti mračnům konec. Kováři přišlo jednou