Žákovské slavnosti na svatého Řehoře.

Erben praví ve svých prostonárodních českých písních a říkadlech, že chození s Řehořem za času císaře Josefa II. přestalo.

V mnohých krajinách pěstoval se však obyčej ten mnohem déle.

V našem okolí jindřichohradeckém trvalo chození s Řehořem nejdéle v Políkně a v sousedním Vidří. Ještě na začátku let padesátých se tato školní slavnost v Políkně a ve Vidří konala. V Roseči a v obcích tehdy k ní přiškolenýeh pominula o málo dříve. Ve Včelnici a v okolních obcích chodilo se s Ěehořem ještě před padesáti lety. Když jsem chodil v Políkně do školy, zastával jsem při slavnosti té postupně všecky hodnosti a pamatuji se ještě na všecky její podrobnosti; co pak při dlouhé době více než čtyřiceti roků (posledně chodil jsem s Řehořem roku 1848) z mé paměti vymizelo, doplnili ochotně někteří občané a občanky z Políkna. Vždy nám to způsobilo velkou radost, když nám z jara učitel oznámil, že budeme choditi Řehořem, budeme-Ii se dobře chovat a pilně učiti. Proto se každý vynasnažil, seč byl, aby byl učitel s námi spokojen, a sami jsme nezbedy a tupější žáky a žákyně napomínali, aby byli též hodni, by nám radost nepokazili. Když jsme se několik dní dle přání učitelova chovali, rozdal nám lístky, na nichž jednotlivé úlohy napsány byly, větším a čipernějším delší, menším nebo tupějším kratší. Za dva nebo tři dní uměl každý svůj lístek z paměti. Když bylo stálé jasné počasí, prohlásil učitel, že se zítra bude chodit Ěehořem. Nebývalo to na sv. Kehoře, nýbrž později, když byly již delší dni.

časně ráno procházel bubeník vesnicí od jednoho konce k druhému, tluče na buben a budě školáky ze spaní. Asi o šesté hodině začali jsme se scházeti ve škole, každý v úpravě úloze své přiměřené. Poněvadž měla celá slavnost vojenský ráz, bylo nejvíce vojáků, a to hejtman, dva důstojníci (hádači), profous, felčar, tambor a prostí vojáci. Ti měli každý červeným papírem potažený límec a výložky u kabátu, pak z papíru udělané, přes pravé rameno přehozené a na levém boku spojené pásy na šavle, které byly dřevěné a až na konečný hrot a rukojeť, jež zůstaly bílé, černou barvou natřené, tak že vypadaly, jakoby vězely v pochvách. Pás na šavli udělal si každý sám, uživ k tomu popsaného papíru, který na tři nebo čtyři vrstvy v šířce 6 až 7 cm. složil a k dosažení potřebné délky sešil, Tenkráte jsme nepsávali do sešitu, nýbrž na celých arších, na čtvrtky složených, které jsme si sami linovali. Dva