mastěné nudle a kale z velké krupice, tak zvaná vyvářená nebo pečená, která se připravovala na ten způsob, jako dušená rýže, a konečné kosmatice nebo křehotiny. Aby dětem lépe chutnalo, byly hrách, nudle i kaše hodně omastěny máslem a zároveň syrobem.

Co ze sebraných daru zbylo, zůstalo panu učiteli. Aviak asi třiset nebo čtyřicet dětí, které od rána do odpoledne ničeho nejedly, spotřebovalo značnou část toho, co se na darech sešlo.

Po obědě pořádali jsme rozličné hry na volném prostranství, hoši zvlášť a děvčata také zvlášť.

Drahý den vyplácel pan učitel gáže dle toho, mnoho-li se na penězích sešlo. Hejtman dostával obyčejné dva groše, Ěehoř, prapo-rečník a důstojníci po groši, vojáci po dvou krejcařích, andělíčkové po krejcaru, vše ve vídeňském čísle. Také děvčata dostávala za své přičinění peněžitou odměnu, obyčejně po groši nebo po dvou krejcařích. My jsme obcházeli se Řehořem toliko svou domácí vesnici. Ve Včelnici obcházeli také vesnice sousední a sbírali mimo uvedené naturalie a peníze také přízi, avšak hostiny ne-mřli žádné, co se sešlo, zůstalo všecko učiteli. Úprava vojáků byla stejná s naší, jen že měli vojáci papírové čáky s chocholy na způsob čák husarských. V Jindřichově Hradci chodívali chudí hoši do nedávná také se Ěehořem, ale jen v malém počtu, asi tři nebo čtyři, a jen pokradmo. Přicházeli k zámožnějším rodinám, kde byly malé děti, aby jim radost způsobili, začež peněžité dárky dostávali.

K zaniknutí této pěkné slavnosti v Políkuě přispMy dvě příčiny. Když asi roku 1852 nebo 1853 děti v průvodu řehořském ráno právě ze školy vycházely, šel kolem školy jakýsi cizí člověk, který pravil: „Hlo, hle, tady ještě žebrají na učitele." Patraě mu slavnost ta byla také známa. Pana učitele, který tu poznámka zaslechl, to zamrzelo a vícekráte lístky dětem nerozdával a slavnost konati nedal. Druhá příčina byla materielnějš:ho druhu. K slavnosti bylo nevyhnutelně zapotřebí bubnu. Biben pak měla škola viderská a škola políkenská si jej od viderské vždy dlužila. Učitel poslal některé žáky do Vidří k tamnímu učiteli s prosbou, aby nám půjčil buben. Buben pak zůstal v naší škole, až jej opět Viderští potřebovali a pro něj si přišli. To se rozumí, že se k takovému poselství hlásili ti nejpovedenější kluci. Na jedné takové dopravě, nevím zdali z Polikna do Vidří nebo z Vidří do Políkna, přišel buben nezbedností poslů o kůži. Jelikož pak žádná š tola novou kůži poříditi nechtěla a stará, sešitá, se dále trhala a špatný hlas vydávala, přestalo se se Řehořem choditi. Ostatně by byla této pěkné slavnosti moderní škola sama konec učinila.