na kopec, skočilo to onomu neznámému dolů s ramen a cosi neviditelného se smálo a tleskalo rukama, až ho zašli. Byl to vodník, který ze zlosti, že neznámý tkalce vytáhl z vody, jemu na záda se pověsil a nechal se od něho až nahoru na vysoký kopec donésti.

V řece Metuji také býval hastrman. Na břehu řeky v Hronově bydlil jeden dráteník se svou ženou. Jednou, když žala jeho žena na břehu trávu, spatřila v trávě širokou a velikou žábu a povídala jí: „Jdi, ty břichatá, až budeš mít mladé, půjdu ti za kmotru." Více na to nevzpomněla. Za nedlouho přišel k dráteníkovi nevelký scvrklý mužíček a povídá: „Já si jdu pro tu přípověď!" Dráteník celý udiven, tázal se, pro jakou to přípověď. Ten však povídá: „Tvá žena slíbila mé ženě, že jí přijde za kmotru." Teď věděla dráteníková, komu ze žertu kmotrovství byla slíbila. Když však slíbila, musila jíti. Vzala si svěcený růženec a šla s milým neznámým. Byl to vodník a ta žába byla jeho žena. Když přišli k vodě, šlehl hastrman lýčovým proutkem do vody. Voda se rozevřela a hastrman s kmotrou přišli za sucha do světnice. Na velikých kamnech hýly samé okolky a na každém okolku bylo plno hrníčků jeden vedle druhého a všecky přikryté. Kmotře bylo divné, že u hastrmanů mají tolik hrníčků a co v nich asi mají uschovaného. Když hastrman odešel, šla kmotra ke kamnům a pozdvihla jednu pokličku; jak ji pozdvihla, vylítla z hrnečka bílá holubička. Hastrmanka se lekla a vykřikla: „Cos to jen kmotra vyvedla ; to má můj muž dušičky utopených lidí a za tu jednu dušičku tě utopí." Kmotra se pustila do nářku a prosila hastrmanku, aby se za ni přimluvila a něco jí poradila, jak by hastrmanovi vyklouzla. Hastrmanka se nad ní smilovala, a poradila jí: „Až půjdeš domů, můj muž půjde s tebou; jak vyjdete, hleď, abys honem spatřila vrá-tičku. Jak ji uhlídáš, hnedle se jí chytni, a můj muž nebude míti k tobě žádné mocí více. Musíš ale býti hodně spěšná pří tom, sice by to muž zpozoroval a honem by tě utopil." Skutečně, jak z chaloupky vyšla, kmotra dívala se jen po vrátičce a uhlídavši ji, chytila se a honem vyskočila na břeh. Hastrman soptil vztekem a křičel: „To ti jistě poradila má žena, jinak bys to nevěděla. Dej si přede mnou pozor, však já tě jednou předce dostanu."

Jednou šly dvě ženy spolu někam přes pole; jedna mladší veselá, druhá starší vážnější. Cesta se táhla stále kolem řeky. Když kousek ušly, viděly po silnici jíti proti sobě staršího, nápadně oblečeného muže. Měl na nohou veliké boty celé sešmaťhané, špičky koukaly k nebi, na sobě dlouhatánský šosatý kabát, šosy mu dosahovaly až po kotníky. Mladší z žen pohlednuvši naň, nemohla se zdržeti smíchu; muž se za ní ohlédl, ale neříkal nic. Najednou mladší začala těžko oddychovat a utírati si šátkem pot, po tváři se jí řinoucí. Šla pomaleji a pomaleji, takže starší ji často předešla a musila na ni čekati. I ptala se jí: „Co pak je ti, že nemůžeš z místa?" Mladší odpověděla: „Nevím, nohy mám tak těžké a na zádech jakoby mi někdo