třeba ještě podotknouti, že na něm mívali pravidelně též truhly na šaty a prádlo, velké, plochého víka, jednobarevné.

Mluvíce o obydlí, musíme zmíniti se kratičce i o pazdernách. Bývalo jich dříve víc než teď. Malé, dřevěné chaloupky o jednom okénko, světničce pro podruha s velkou pecí a lešením nad ní. Kdo si dával sušiti, platil obyvateli pazderny („pazderák", „pazdereckej1') 20 kr. za lešení a dával mu denní stravu. Pazderecký pak povinen byl zase hospodáři za to sušiti len zdarma a průměrně 20 dní v roce se ženou pracovati v hospodářství majetníka „pazderky". (Jinak nomin. pazderna.)

Kroj horáků na Novoměstsku bývával poněkud jinaký, než je nyní, a jednotnější. Muži nosívali plátěné, na měkko škrobené košile malých límečků, beze všech vyšívaných okras, na krku tmavý šátek. Místo našeho kabátu býval do práce „špenzl4, t. j. kratičký, tak po pás kalhot, přiléhavý barchentový kabátek bez límce, barvy obyčejně modré nebo červené. Někdy býval kabátek modrý s červenými, tmavě kostkovanými rukávy, snad i jiné kombinace. „Špenzl" spatříme dosud. Kromě práce, na venek, chodívalo se v kabátech dlouhých s velikými límci. V zimě oblékávaly se — musely — navrch kožichy, krátké, dlouhé — dle zámožnosti — černé, žluté, žluté s tulipánem na zádech. Koženky byly obecně rozšířeny. Bývaly žluté nebo, černé, bohatší mívali je i ze srnčích kozí, sahaly právě pod kolena, zrovna tak do holínkových bot. Okrášleny bývaly třapečky, které z bot u kolen přet visovaly. Zapínací otvor v předu míval podobu zvláštního sklopce, Kalhoty do práce jsou ode dávna plátěné. Mají přiměřeně široké nohavice a jsou naprosto pohodlné. Do práce obouvají se „pantofle" — užívám úmyslně toho slova, ježto střevíc má jiný význam — nebo nic. Dřeváky mizejí. Dříve se jich do práce hojně užívalo. Do bot na nohu dávají se od nepaměti u horákův onuce v létě, v zimě vysoké, pestré, vlněné punčochy. Klobouky mužské bývaly prý černé, širokostřeché, se šňůrou kolem a s třapečkem. Více ještě nosívaly se čepice se štítkem v předu, zvláště v zimě, tu „beranice z hušinia".

Ženský kroj byl mi líčen takto: Košile z dvojího plátna, vrchní díl z jemnějšího, spodní — „podolek" — z hrubšího. Rukávy krátké, baňaté, u loket tkanicí súžené. Přes to šedavá, nezdobená kordulka. Široká, do polovice lýtek sahající sukně, do práce vždy modrá („bar-venica"), bílá nebo modrá zástěra v půli uvázaná a střevíce (v tom smyslu jako v Čechách), nebo pantofle, nebo nic na nohou. Do kostela, na slavnosti rodinné atd., oblékaly ženské na kordulku ještě kabátek zvláštního střihu, v zimě pak přes něj ještě kožich, krátký, vždy černý, na nohy ponožky a „střevíce", t. j. šněrovací botky. Ženy. vdané odívaly se kromě toho ještě velkou loktuší barvy tmavé. Botr, holínkových prý ženy nenosívaly. Ještě slovo o úpravě ženské hlavy... Účes ustálený. Stezička prostředkem, vlasy s čela vzad, hladce sčesány,, „rulíky" stočeny a upevněny kostěným půlkruhovitým hřebínkem. Rulíky