dolů spuštěny se nikdy nenosily. Šátky uvazovaly se „dokola", t. j. na pokos. Čepce pominuly již přeď 50 lety. Bývaly černé s „krepinkami", jako na sousedním Hlinecku.

Děti bývaly strojeny velmi jednoduše. Hoši do košil, dlouhých kalhot (krátké se nedávaly nikdy!), kabátku, šněrovacích botek a čepice. Klobouky dávaly se dětem zřídka, ale pak vždy s divným peřím, karmínovým, zeleným a pod. „Děvčiska" jako snad všude po venkově.

Oslava značných událostí rodinných u horáků nevyrovnávala se ani zdaleka oslavě u Moravanů jiných. Křest na př. oslavován nebyl než lepším jídlem. — Sem můžeme přidati zrovna něco o „konoušení" a hračkách děti. V tom se podnes mnoho nezměnilo. Chudí lidé konejšívají děti v „konouškách". Plachta s dlouhými pletenými (ne jako u Chodů plátěnými) cípy v rozích, „trávnica", pověsí se za cípy u stropu, dovnitř vloží se dítě. Bohatší mívají kolíbky. Když dítě poodroste, že může seděti a býti půl dne bez matky, svěří se starším dětem. Ty je naloží do „korbičky" o nízkých kolečkách, nařezaných z tlustého stromu, a vozí je celého půl dne vsí. Hračky dětské jsou velmi jednoduché. Matka svine „šátíček" a dítě má „cblapíčka", z „křidel", t. j. pokliček stanou se v rukou dětských zvonky atd. — Svatby bývaly sice slavnější, ale z moravských dojista nejstřízlivější. Šatů zvláštních nebylo ani u ženicha ani u nevěsty. Jen fábory U všech a velký věnec z papírových růží i rozmarýnu na hlavě ohlašovaly, že průvod je svatbou. Nevěsta odprošovala v domě rodiče, ženich za ni děkoval, a šlo se do kostela. Když se průvod vracel, čekaly u kostela již baby zastavovačky s dlouhým vinšováním a s kořaličkou (v Německém dosud), dále zatáhl kde kdo šňůru přes cestu, aby dostal „řebíčků". Hřebíčkové koření je totiž oblíbeným prostředkem k navoňování ust a míchá se o svatbách u velikém množství do rozdávaného a rozhazovaného cukroví, jež odtud se jmenuje „řebíčky". Doma pak svatebčané hodovali. Při tom se přednášelo mnoho říkání, pro zvykosloví nezajímavých, ježto je skládávali obyčejně staří učitelé, čepeni nevěst bylo módou a udržuje se dosud, odbývá se však docela snadně i bez čepce. „Stará svarbí" uváže totiž nevěstě šátek „dokola". Dříve, dokud mívaly po chalupách staré čepce, poděděné, užívali těch. Zvláštních písní při čepeni nebylo. — Pohřby bývaly vždy četně navštěvovány. Večer před pohřbem bývá odedávna v domě „zpívání". Při pohřbech svobodných lidí nosívá před rakví družička na cínovém talířku věneček. Hudba o pohřbech bývala velmi oblíbena. „Pochází" to (=mizí)

Mluvivše o svatbě, můžeme se zmíniti i o horácké lásce. Horáci odedávna o ní nemluví, od mládeže pak zvláště písně o lásce zpívati jsem téměř neslyšel. Mladí se nemilují, nýbrž „pochtívají", t. j. chtí se vzíti, a štěstí manželské záleží v tom, aby si mladí zvykli. Ohledy hmotné od jakživa rozhodují, na jiného, ani na živý jinak náboženský cit se nehledí. Také nějakých projevů lásky ovšem není. „Máje" na př.