kuchařek, „jakož ouen (Neví m) šíře jest vypsal". Prof. Brückner přesvědčivě vykládá, že se tn děje narážka na ono první rýmován', kde vtipkuje skladatel kuchařky již začátkem: „Teď já Nevím tuto stojím a na kuchařky Vám povím, nebo cožkolivěk dělají, na mne Nevím všecko cpají Ze všeho mne vždycky viní, což samy škody učiní". Bolte vysvětluje příbuznost staročeského rýmování s literárními zjevy příbuznými cizími („Nemo"). Rýmování pobaví leckterými drobty kulturně-historickými. Zajímavá je zprávička: „Když jí pak rozbi čbán, zpívá, že jí dostane Jan". Smíme soad ve styk s touto narážkou uvozovati lidovou píseň, známou v Čecbách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku (děvče jde pro vodu, pán rozbije jí džbán, nabízí náhradu, až konečně za džbán dostane se jí pán, viz o této písni české, rozšířené v západní Evropě i u Slovanů odtat-ních studii Peretcovu,?????????????, ?????????. 1896, str. 24.)? Zachovány jsou tu některé zprávy krojově: „... protoť musí věnec býti, čistá dva vrkoče míti . . . Také i to říci mohu, kteráž má nehladkon nobu, nemuož na píď z domu jíti, musíť ji právě ntříti, a byť se měla vdlužiti, nelzeť jí než plejvejs míti. Za nic se roba nestydí, ale což na paní vidí, vždy na to myslí tak mnoho, ažť sobě dovede toho: sukni s faldy vykrojenou, aksamitem premovanou, rukávce na trý faldovné, vyšívané a křtaltovné, ouzkou košili s pytlíky, po uši vlasy s lelíky." — Rýmování druhé bylo tištěno r. 1597 v Praze od Buriana Valdy. Dr. Bolte seznamuje nejdříve s literaturou cizí o skladbáď, jak se stařeny mění v mladice. Otiskuje pak rozmarné rýmování staročeské, jak „přepaloval mistr kdesi daleko v peci baby, která vrchem v tu pec přišla, ve dvou dnech zas mladá vyšla Muž mladý chtíc mladou ženu, hned starou dal v tu proměnu. I starý též, jenž chtěl mladou, dodal tomu mistru starou, k tomu tři kopy od díla, brzo ona mladou byla". Vznikaly sváry. Žena některá pak si přála také muže mla dého. „Mistr ji tu odpověď dal, že mužuov nepřepaloval jak živ, nežli

staré ženy." Na konec vybízí skladatel mistra, aby přijel do cech. — Redaktorovi Archivu dv. radovi Dr. V. J a-g i é o v i přísluší zásluha, že všímaje si pilně v znamenitém časopise literatury staročeské i novočeské učinil zajímavou staročeskou kuriositu lite-rárně-historickou s vhodným úvodem přístupnou. Vzbudí jistě právem všeobecnou pozornost.

* Šo1ta Ant. Památky starobylého vyšívání českého na rouchách kostelních z Chrudimská, Příspěvek k seznání českého ornamentu výšivkového (Publi kácí Musea chrudimského č. II.), v Chrudimi 1896. Za druhé číslo musejních publikací Chrudimských šťastně bylo zvoleno opět dílo Šoltovo, věnované studiu ornamentu výšivkového z Chrudimská. A. Šolta podává výsledky studia tohoto v textu r a na 21 světlotiskových tabulkách. Úvahu svou roztřídil spisovatel na stati: Pláštíky na kalich, Šátky oltářní, Příbory oltářní (Anti-pendia), Ornáty. Reprodukce výšivek je neobyčejné zdařilá, čistá. Vyobrazení „pláštíku na kalich z Práčova z r. 1671" (tab. X.) podal jsem také v Č. Lidu V. str 122. Kromě výšivek zobrazen je na tab. I. Vnitřek kostela kočského (malbou zdobené kruchty a strop z r. 1678) a pak na konci na tab. XXI. je výňatek z díla prof. Lachra „Kunstbeiträge aus Steyermark", cíp povlaku, podušky oltářní, jak na str. 26 spisovatel vykládá, původu slovanského. Závěr svých studií o zobrazených výšivkách shrnuje zasloužilý pracovník v tato slova: „Slovanský ráz výšivek českýci jpst příliš patrný, než aby popírán býti mohl. Byť by i všude nejevil se tak zjevně a takřka na prvý pohled význačně jako na částech kroje selského, zejména ženského, jest přece i na starécn kostelním vyšívání patrný. Bylyť u našeho lidu selského oblíbeny některé elementy ornamentálně, které buď sám si vytvořil dle přírody, buď převzal z jinébo vyšívání slovanského již před staletími. Tradicí udržovány elementy tyto, vkusu lidu úplně přiměřené, v živé paměti od pokolení na pokolení. Český lid v jiuoslovanském