Nováková litomyšlskému oddělení v Selské síni v Museu království českého v Praze. Moderní kopie tohoto originálu (tím opravujeme také údaj v článku o Zvykosloví v díle „Národopisná Výstava Československá") byla vyložena při vchodu do Zvykosloví na NVč. Kdy-by dva, tři popisovali tuto svatební kytici, přirozeně v ledačem by se shodovalo jejich věcné líčení. Že by však nahodilá tato shoda tak nápadně se jevila, jak hned poznáme, srovnávajíce původní text pí. Novákové s pozdějším popisem v díle „Národopisná Výstava Českoslovanská", nikdo neuvěří a nikdo pak jinak nevysvětlí, než že se opět „čerpalo" obvyklým a již dokázaným způsobem z Českého Lidu:

Český Lid, II. 399-401.

T. Nováková, O rozličném nádobí a nářadí na Litomyélsku. „. . . v nich (baňkách) zastrčena významná svatební kytice, jež nesena před nevěstou a později, když k vícerou sedali svatebčané „k ídlu", postavena na stůl „ne-vestinský ..." Kytici opatřiti bylo povinností staré „svarde" ... dovoleno jí bylo vzíti si ji domů . . . Vypadá takto : .. . stánek o čtyřech výklencích, v nichž umístěny figurky . . . V jednom výklenku jest nevěsta oblečena v bílé šaty . . , na hlavě má věnec, v ruce kytku . .. Ve výklenku drahém jest mužská podoba, nejspíše ženich, oděn jest totiž v úzkých nohavicích a tur-banu, dýmku krátkou má v ústech, v roce drží hůl ověnčenou atd. . . . Kolem výklenků vine se kvítí z barevného papíru, látek a pozlátka chřestícího" atd.

Národopisná Výstava Českoslovanská, str. 222. „Na Li-tomyšlsku nosívali před nevěstou svatební kytici, zastrčenou do skleněné láhve, která se při hostině na nevěstin stůl postavila. Kytici opatřovala starosvatka. Po svatbě brávala si ji domů . . . kytice byla vlastně stánek o čtyřech výklencích, do nichž se stavěly figurky ... Z figurek v jednom výklenku je nevěsta bíle oděná, s věncem na hlavě a s kytkou v ruce; v druhém ženich v úzkých nohavicích a turbanu atd. . Kolem výklenků vine se kvítí z barevného papíru a chřestící pozlátko" atd.

Články Českého Lidu byly tedy pramenem (neudaným) při líčení zvykoiloví svatebního a byly dále pramenem (rovněž nejmenovaným) pro zvykosloví výroční Připojené aspoň dvě ukázky každého o tom přesvědčí s nezvratnou určitostí. Mohla by se ta opět připustiti námitka: Autor znaje lidové obřady výroční, nemůže je popisovati jinak, než ti, kdož popisijí v Č. Lidu tytéž obřady ! Rádi tomu přisvědčíme a těšilo by nás,: kdyby se ku posavadním známým zprávám v Č. Lidu o některém obřadu přidružily v díle „Národopisná Výstava Českoslovanská'' údaje snad nové, podrobnosti dosud neuve-řejněné. Zatím však — srovnejme jen prostě, čtouce texty v obou