viděl, že jenom musí jit ven, že vidě) sám, že to nejni nic dobrýho, tak vyšel ven. A fořt ho chyt a ulít s ním pryč, jenom smrad po ňom vostal. Ten fořt byl čert.

A potom Rašín chodil strašit. Je> denást kočárů jelo napřed a dvanástej jel von na vohnivým bejku — zádama byl vobrácenéj napřed a vocas mněl za uzdu — vot červenýho kříža u pazderně až do zámku, dycky vo jedenásti hodinách v noci. A jeho paní ne-mněla pokoj. Tak přišel tam jistéj voják starej, a von ve Svojanově slyšel, co se v zámku děje Von řek, že jí vot toho pomůže. Tak šel do toho zámku a povdal: „Co pak sou milostpaní tak smutná ?" A vona mu říkala, že co se v zámku děje. A von jí řek, že jí vot toho pomůže. A tak si musila sehnat černou slepicu, kerá jo první vejce vot černej slípky, kerá se vylíhla f tom roce, a vzala vot kněza svěcený věci a šla vo jedenásti hodinách z lidma — von ten voják s tou paní a z lidma šli k tom červeným křížů čekat, aš pojedou. Dyš bylo jtídenást hodin, tak stal se hrkot, jely kočáry. Vona se ptá prvního koěára, zdali je tady pan Rašín. Von jí vot-pověděl: „Ten zadní to voďpoví.u Ptala se zas druhýho kočára, zdali je tady pan Rašín. „Ten zadní to vod-poví." A tak von potom poslední jel na tom vohnivým bejku a vocas místo uzdy držel v ruce. Tak mu povdá: „Pane Rašíne, jak by ti bylo spomoženo, řekni mi to." A von jí votpověděl: „Bylo by mně spomoženo: každéj kamen, keréj na ten zámek přišel, ty ho musíš v muselínovým fěrtochu zanést na to místo, hde byl vzitéj." (Zámek svojanofskéj stojí na příkrá} hoře, a je to jenom sutina). A dyž viděla, že to nemůže dokázat, tak mu hodila tu černou slepicu, a von ju rostrhal. A von jí řek: „Dal ti čert radu, nebo bych byl rostrhal tebe."

Musili lidi Rašínoj chytat ftáčky a vodvádět jazejčky,. a dyž nebylo ftáků, tak lidi trestal. A ten fořt byl čert. Ten Rašín byl zlorečenej člověk ! Ten se ho natrýznil, toho sedláka s Krejzlovýho grunta. Von žádal po lidech, co nemohli dokázat. Tak ho čert naposledy vzal. — Ale to nejni

žádná povítka, to je pravdivý. Dybych ntiinněi dobrou pamnět, ale já si fšecko pamatuju.

To vykládal Jan Cupal.

Tak ted vo tom Jakuboj. Tak byl jeden král a mněl královnu a nemněli žádnejch dětí. A tak se modlili k svatým Jakubu, aby jim svatéj Jakub nejaký') děti dal. Tak vona potom voptéškala a mněla hocha, a dyš ten hoch mněl ale pět let, tak ten král umřel. Ale dokut ten král byl žif, dycky se modlili k svatým Jakubu a spívali písničku, a pak ten král umřel. A ten hoch dyš přišel do rozumu, dyš byl starší, říkal: „Maminko, co pak su já sám, co pak nás víc nebylo?" Vona jom ale říkala, že jenom von sám, Tak ale — učení mu dobře šlo — tak taky prohledával starý knihy a f táj jednej knize našel tu písničku a tu modlidbu, co se modlili k svatým Jakubu dycky. Tak to mamince povídal, že co to tam maj. Vona povídala, že žádnejch dětí nemněli, že se dycky modlili k svatým Jakubu, tak že jim svatéj Jakub dal ho. Ale královna juš to zapomněla, písničku i modlidbu, tak ju hoch po-znof učil a poznof se musila tom naučit. Dyš mněl hoch šestnást let, tak jí povídal: „Maminko, pndeme k svatým Jakubu na pout, budeme putovat taky za to." Ale vona mu povidala: „To pěšky nepudeme, to pojedeme f šejzi." Von povídal jí: „Jaká pak by to pout byla, dybysme jeli, to musíme jit pěšky, ahysnie mněli nejakou zásluhu." Tak králoství votporučili nejstarším služebuíkoj a sami šli a šli dál, juž daleko. Tak tam přišli do jednoho mnésta na noc a ptali se, jak s toho mnésta je ešče daleko k svatým Jakubu. Tak jim povídali, dyš půdou silnicou, že maj ešče deset mil, ale dyš půdou stežníkem 2) tady ho-rama, že maj ešče šest mil. Tak dyš přišli k tem horám, miléj princ po-vidá: „Maminko, pudeme téma horama,