str. 586
byliny tolity (parnassia), neboť divo-ženky říkaly:
„Pij pivo s bobkem, poběhneš bopkem. Neptej se, proč je bílá tolita."
@ K V. Adámek.
|
* Jména ovoce na Přeloučsku
a Holičku. Kdo sbíral ovoce pro četné výstavy nebo jinak ovocnictvím se zabýval, seznal, že pro stejný druh ovocfl mají mnohdy sousední vsi svá zvláštní jména, a že různá jména po kraji od dávných let obvyklá náleží témuž jedinému druhu. Jména odvozena bývají nejěastěji od barvy, chuti, tvaru, velikosti, řidčeji od doby zrání a z podnětů jiných. Mnohá česká jména, jako na př. jméno „míšeňské" dokázalo český původ krásných a vele-oblíbených jablek, jejichž původ hledán maruě a nepravě v Míšni Ze jmen, která jsem sebral, kladu tuto jen jména česká, jména utvořená z cizích jmen jsem pominul. Tak dle jakosti slupky nebo nitra nazvána jablka: kožená, hedvábná, polohedvábná, moučná, kře-houle, křehoučata, jaderňata ; hrušky: prašivky, máslovky, vařilky, křehtice, smolinky, kamenice („k Martinu se trhaj'", když mrzne); slívy: křupky, zamastilky (kulaté). Dle chuti a
vůně jsou jablka: medouňata sladká, sláďata, míšeňská, polomíšen-ská, vlaskomíšenská, vinná, sladko-vinná, kyselá, malinová, sladkohořká"; hruišky: medovky, sladké, cukrovky, trpalky, marcipánky, vrbice, voňavky. Dle barvy: jablka běličná, ciká-ňata, Červená, růžová, žlutá; h r u š k y : červinky, cikánky, kanafasky, žlutky, zelinky; slívy: modré, umrlčí (bílé). Dle tvaru jablka: jahodová, je lení huby, zaječí huby, ovčí huby, ko-bejlata, hranatá, hranáče, souďečky, syrečky; hrušky: putynky, flašky, piksly. Dle velikosti jablka: liberal, půlliberní. Dle doby zrání jablka: jakubčata, ječnišfata, svatodušní; hrušky: václavky, majda-lenky, zimky, žitnáčky, ovesnice, ko-nopniee, zimnatky. Dle jiných příčin jsou nazvána jablka: panenská, šá lová, velišská, řehtalky, řehtavá, cho-choulata, balounová, vejlisky, vejlim-čata, zapovězená, studničná, jeptiščata; hrušky: kabaně, staré děvky, prasata, pančata, kostelky, kocourky, baldachýne, panské, krňovky báby. Nejvíce jsem našel z jablek: panská, míšeňská, sláďata, hedvábná, vinná, kožená, vlaskomíšenská, liberní, křehoučata, hranáče; z hrušek: máslovky, kamenice a krehtice. Fr. Mosůlek.
Otázky a odpovědi.
* Dětská hra staročeská „na rychtáře". (P. Jar. Karásek ve Vys. Mýtě.) Ke zprávám o staročeských hrách dětských, jež jsem si dovolil v listé poslati, přidávám tuto další. Za znamenal ji Moravan Táborský v knize Tria tabernacula Olomouc, 1738, 23—24 v pásmu nábožného výkladu. Otiskuji doslovně: „Jakáž ale to bude hra? kterou my dnes s Jezulátkem hráti míníme. Hra ta bude ona starodávní hra, kterou děti obyčejně hrávají, t. j. tak slouží hra na rychtáře ... Ta hra tak se hraje: sedí jeden z hráčů a ten se jmenuje rych-
tář. Hráč, jenž má držeti kopy, vloža tvář svou do ruk rychtáře, složí hlavu a tvář do lůna jeho, shromáždění a spiknutí hráči stojí všickni okolo něho, joden z okolečnýeh hráčů dá v lůně ležícímu hráči dobrou kopu a schopně pozdvihna se s druhýma stojí nepo hnutě, jak by on ten nebyl, který ho uhodil. Hráč ten, který kopy drží, pozdvihna se, všem do očí hledí a roz-mejšlí, který by byl, jenž mu kopu zasadil, a když z pohlédnutí a svého zdání myslí, že toho, který jej uhodil, ví, hádá a praví: ,Pane rychtáři, předvádím Vám mou žalobu a ta jest ona,
|
