str. 15
v latinské 'skladbě docela zřejmě. 9) V původní, prosté úpravě Kehořskýeh obchůzek není potuchy po skvělém přestrojení za Minervu a jiné bohy klassické (Mars, Irene), není zmínky o přelíčených hovorech o významu svobodných umění pod patronátem Minervy atd.
Uvážíme-li to vše, vzpomeneme. hned na oblíbený zvyk mezi humanisty, měniti posavadní názvy, příjmem domácí v starořímská, jak rovněž naší čeští humanisté rádi se řídili příkladem humanistů souvěkých. Byla to doba, kdy ku všelikým zjevům v životě snažili se humanisté třeba násilně podati obdoby ze života klassického. Patřilo to k módě tehdejší, honositi se jménem klassickým aneb aspoň proměněným v roucho latinské a řecké. Starodávné názvy ustupovaly klassickým jménům, na př. masopust pravidelně v této době od humanistů. byl nazýván lupercalia atd. Snadno již vyrozumíme, že snaha tato vedla nezbytně ku pátrání, zda by se nenašly mezi slavnostmi klassickými nějaké obřady, které by se mohly vyložiti za původ všeobecně rozšířených žákovských obchůzek na sv. Ěe-hoře. Doba Quinquatrií se shodovala. Šlo nyní jen o to, také zevnější úpravu, přestrojování a i potom písně původně prosté rozvésti ve výjevy dramatické, přiodéné rouchem latinských her divadelních podle způsobu středověkého, vyšperkované všemi cetkami a třpytnými blyskavkami humanistické latiny, kteréž také v tomto případě jazyk domácí musil ustoupiti. Kromě toho humanistům, kteří se neshodovali s katolickou církví, bylo vhod, že původ posavadní slavnosti žákovské na počest papeže Re-hoře, patrona školství, byl tímto výkladem přesunut na jiný podklad, na starořímský obřad.
Proto , docela správně brojí Cassel 10) proti staršímu, ustálenému výkladu o vzniku Kehořskýeh obchůzek z klassických Quinquatrií. Podo-
9) Farrago I. 102, Georgii VabruscM odede feriiss. G-regorii: „Hoddaee, frontem porrige laetam, dies Gregorio sacrata sancto praesuli advenit, in qua parvuli dueuntur in scholas, uti hic imbibant mores pios cum literis . . ."
10) P. Cassel, Altkirchlicher Festkalender nach Ursprüngen und Bräuchen, Berlin, 1869, str. 29—32: „ . . . geglaubt, dass das Gregoriusfest nur an die Stelle eines alten heidnischen Schulfestes getreten sei, nämlich der söge ¦ nannten römischen Quinquatrus. Es war dies ein Fest der Minerva, welches am 5. Tage nach den Idus des März am 29. d. M. begangen wurde. An diesem Tage sollte Göttin geboren sein. Später erst verstand man darunter eine Zeit vom 5 Tagen, nämlich vom 19 - 23. März, in denen die Gottheit der Minerva, die kriegerische wie friedliche, die erste durch Kampfspiele, die andere durch die fröhlichen Künste des Friedens gefeirt wurde. Der direkte Anschluss des Gregoriusfestes an die Quinquatrus ist gewiss nicht richtig. Das christliche Schulfest ist von der Gregorianischen Kirchengesangschule ausgegangen. Kaum ist anzunehmen, dass in den mittelalterlichen Schulen Deutschlands etwas von Quinquatrus bekannt war. Dass es in den März fiel, ist natürlich, da Gregorius wirklich und nicht blos der Minerva zu Gefallen in diesem Monat und zwar schon eine Woche früher gestorben ist. Die Weise der Feier aber, d. i. wichtig zu beachten, ist in der humanistischen Zeit, wo Namen und Sitten sich in's Lateinische verwandeln müssten, ganz nach Art der Quinquatrus eingerichtet worden. Die
|
|
