týká právem, že prostí školáci tehdejší neměli potuchy o Quinquatriíeh, nic o nich neslyšeli ve škole. Hry složité po latinsku podle vzorů klas-sických na počest Minervy provozovali jen návodem učitelů, vychovaných v ovzduší snah humanistických, leckdy přemrštěných. Jakmile ovzduší toto bylo vyvětráno a jiný duch zavanul školstvím, vybledlo pozlátko bývalých hlučných, mnohomluvných Minervalií humanistických a jejich místo opět zaujaly pouhé písně žákovské na počest sv. Řehoře,11) jak se dochovaly až do let nedávných v původní staré podobě a úpravě obvyklých písní náboženských beze vší stopy po nějakém vlivu klassické slavnosti. Tento výklad o vzniku školské slavnosti, kdy noví žáčkové byli přijímáni do sboru školáků starších, v den památky sv. Řehoře, je patrně přirozenější, než násilné okliky až do starořímských slavností. Staročeské obchůzky Řehořské jsou jen napodobením sousedních německých a vůbec západoevropských slavností této památky velikého učitele církevního sv. Řehoře, k níž se vývojem časovým přidružily rozmanité obyčeje a pověry lidové. 12)

Na konec přidáváme zprávu o chození s Řehořem ze začátku tohoto století, posud nepovšimnutou. Zapsal ji Kulík v českém vydání mravoučného spisu Millerova r. 1804. Vypravuje doslovně: „Na den sv. Řehoře, jakž obyčej byl, chodil učitel školní s svými žáky od domu k domu po Řehoři, zpívaje s nimi píseň k tomu přiměřenou. Někteří obyvatelé udělili mu almužny hojné, někteří nehrabe mnoho dali, a jiní dokonce nic. Jeníček, tak říkali tomu poctivému žáku, jemuž učitel, tak jako druhým za to zpívání některý peníz dáti musil, řekl k kamarádům: ,Víte-li co, bratří, pan učitel má takovou práci s námi, kterouž mu celé město ani za jeden den zaplatiti nemůže; já myslím, abychom ničehož za naše zpívání od něho nebrali.' ,Ano, ano,' pravili druzí, ,tak uděláme'. ,A medle! co nám ten malý peníz pomůže ?' řekl z nich jeden. A jiný doložil: ,Když jednou zrosteme, a hospodářové zde sami pro sebe bu-