Předchozí 0315 Následující
str. 261

z nichž jedou z nejlíbeznějšího údolí prýští. Toto úskalí povstalo prý kdysi z ženy cikánky, jménem Katky, která neprozřetelně své znečištěné dítě chlebem ječným otřela. Hned po tomto skutku proměněna byla v kámen i s nevinným kojencem. Právě tento kojenec koná prý dosud zvláštní divy, ježto tam nevinně na soudný den čekati musí. Každoročně obyvatelé vesní dělají na sv. Josefa kolem té skály zahrádku s plotem a sejí tam zelinky, načež skála chrání něžné rostlinky před mrazem." 1)

Kollár zařadil naši píseň mezi zpěvy mythologické, ježto se v ní jmenuje slovanský bůh Parom, a pro slovanské mythology byla píseň tato vydatným zdrojem pro charakteristiku Peruna jakožto dárce obilí a chleba. Zajímavé jest, že jádro její souhlasí s četnými pověstmi v Evropě a v Asii rozšířenými, které smysl její doplňují a vysvětlují. Důležitější z nich, pokud mi přístupny byly, v následujících řádcích uvedu a pokusím se pak stanoviti, jakou cenu má tato slovenská píseň pro studie mythologické.

Na Slovensku samém zachovala se dosud legenda tohoto druhu v rozmanitých variantech. Obsah jednoho variantu jest tento: „Zrno bolo na zboží (obilí) od saméj země. Preto ho bola taká sila, že si ho ludé za ništ nevážili. Kaz, keď pekla jistá gazdzina chlieb, ostalo kus báleša (osúcha) na zemi. Gazdzina ho žala a svoje zanešvarené dzieťa s ním očiscila. Na to nebeský Bóh tak se nahněval, že šecko obilie scel zky-nožit (zničiti). Už scel zdrhnut šecko' zrno z klasu. Ale Panna Márija zavčas chytila s hora klas a uprosila Pána Boha, aby nechal ,aspoň pre psa a pre kočku'." '2)

Následující verse slovenská nezmiňuje se sice o vině matčině, kterak znečištěné dítě své chlebem otřela, ale vypravuje zase o hromobití a blesku, které doprovázely hněv Boží pro nevážení si obilí a chleba. „Za prvá světa rástlo vraj zbožie samým klasom hněď od koreňa; čo teraz sláma, to prv býval číry klas, od spodku až do vrchu. Avšak hojného daru Božieho nevážili si 1'udia hriešni. Plútvali chlebom, keď sa ho najedli, pohadzovali ním zo samopaše, a z nešetrnosti šliapali nohami po ňom. I nahněval sa na to Otec nebeský, a v prchlivosti hněvu Svojho poslal anjela zhubcu s rozkazom na svět, aby sošmýkal všetok klas chlebonosný, a tak odňal 1'uďom zneuctěný dar Boží. Prívalom spustil sa zhubea na zem. Jako biče ohnivé šťahaly perutě jeho, bily hromom, ráňaly víchrom, sršaly lejákom. Nemilosrdné smýkal zhubea klasovie, a nebol by nechal ničoho krém holej slamy, keby v tom Matka Božia nebola zachytila eštc vršok do hrsti: Toto, rekúc, nech zostane aspoň pre psíčka a mačičku, bo tie vraj neprevinily. Pokial' zhubea sošmýkal, ostala holá sláma, a klas od tých čias roste, už len s výše hrsti, za kol'ko totižto zachránila Panna Maria před záhubou. — L'udia vraj žijú len zo psíčkovej a mačičkinej


1) Sammlung Abergläub. Meinungen und Gebräuche des gemeinen 'slavischen) Volkes in der Trentschiner Gespanns, von Freyherru Medniansky in Hormavrs Taschenbuch auf das Jahr 1829 Nro. 90.
2) Jos. Gižmář, Proč? Zkazky lidu slovenského, Český Lid, roč III. strana 30—81.

Předchozí   Následující