O srovnávacím studiu lidového podání.

O tom, jak dlužno postupovati při studiu lidových obyčejů, obřadů, pověr, písní, pohádek atd. bylo v poslední době mnoho a mnoho psáno. Upozorňovali jsme v Českém Lidu na jednotlivá stanoviska, podávali jsme obsah a vývody rozmanitých studií o této otázce. Touto statí zahajujeme řadu úvah dalších. První z nich bude míti ráz obrany. Jak a proč, hned čtoucí vyrozumí.

Podepsaný vydal r. 1894 v Rozpravách české Akademie (třída I. ročník III. č. 2.) knihu: Seznam pověr a zvyklosti pohansleých z VIII. věku. Jeho význam pro všeobecnou kulturní historii i pro studium kulturních přežitků v nynějším lidovém podání se zvláštním zřetelem k české lidovědě objasňuje.., v Praze, 1894.

Odpovídám tu panu prof. Drovi. J. Polívkovi, jenž v známém vídeňském časopise Zeitschrift für österreichische Volkskunde, Wien, 1895. I. 353—355, nepříznivě jmenovanou knihu posoudil a zároveň vyhlásil moje vědecké stanovisko za „zcela pochybené" („gänzlich verfehlt"), ostře odsoudil posavadní práci Českého Lidu a vůbec posavadní činnost na poli československé lidovědy. Doklady viz níže.

Doufám, že mám k tomu právo i vlastně že je to mojí povinností odpověděti, obhájiti svojí činnosti literární i pak jménem vážených spolupracovníků českého Lidu několik slov dodati. Vhodnějšího místa nemám. Ostatně hned vysvitne, že i tento článek hlavně po letech bude příspěvkem k literární historii naší, pokud se týče oddílu studií lidovědných a jejich kritiky doma i v cizině. Jsa oddán svým pracím, nepěstuji a nevyvolávám polemik. Mlčení v otázce, o kterou jde, značilo by však, že posudky p. Dra. Polívky, otištěné v jmenovaném časopise vídeňském, jsou správné, že není proti výčitkám p. Dra. Polívky nijaké námitky, že nemohu se proti nim brániti.

Pan Dr. Polívka píše v časopise Zeitschrift für österreichische Volkskunde, Wien, 1895, 354—355, pochváliv sečtělost moji a obsažnost knihy, mimo jiné: „Viel wichtiger ist es aber, dass der Standpunkt des Dr. Zíbrt, den er in seinen folkloristischen Studien und insbesondere in diesem Buche einnimmt, gänzlich verfehlt ist. Er hat ihn in der Vorrede seines Werkes offen bekannt: „Die Gebräuche und Aberglauben, die der Indiculus rügt und als heidnisch -erklärt, finden wir bei eifrigerem Forschen noch heute in der Tradition der heidnischen Völker, freilich in einer abgewetzten, veränderten Form, wir finden dieselben Gebräuche und Anschauungen noch jetzt bei den uncivilisirten Völkern, bei primitiven Stämmen in einer besser erhaltenen, ursprünglicheren Form, in einer jenen heidnischen Gebräuchen näheren Gestalt, welche eben die Kirche zu Anfang des Mittelalters dem getauften Volke verbietet. Dieselben Volksgebräuche, denselben Aberglauben, den wir nach dem Indiculus bei Anbruch der Civilisation bei den europäischen Völkern finden, und die uns dann noch lange in verschiedener Gestalt in der Culturgeschichte des Mittelalters begegnen und bis in die neueste Zeit reichen, finden wir noch in der Tradition der primitiven Völker, sie wuchern und entwickeln sich bei ihnen frei ohne Einschränkung, ohne Änderung, welche bei den civilisirten Völkern die Cultur zu Folge hatte. És ist daraus zu ersehen, wie auf gleichen Anstoss in verschiedenen Zeiten, auf entfernten Gebieten in dem menschlichen Geiste offenbar in derselben Reihe verwandte, ja identische Vorstellungen, Auslegungen, Erscheinungen entstanden sind und entstehen".