Po tomto výkladě me'ho stanoviska, přeloženého z úvodu knihy „Indiculus" , ptá se p. Dr. Polívka, překládaje výčitku Dra. Iv. Franka (viz dále str. 303), komu postačí důkaz u jednotlivých zápisů Indiculu ? Namítá, že mohl obyčej u národa některého vzniknouti a civilisační vlnou býti zanesen k jiným národům. Což prý nevíme, že pohyb takovýchto vln civilisačních děl se již v uředhistori-ckých dobách? .... „Mit einem Wort, die selbständige Entwickelung gewisser Gebräuche, gewisser Anschauungen etc. hat Dr. Zibrt in seinem Werke nicht be wiesen!"

Vyložím hned, oč jde, místo theoretických osnov příklady, ukázkami, jak v knize „Indiculus" postupuji a prosím čtoucího, aby mně laskavě pozornost věnoval, pak sám rozhodl, zdali se mi důkaz, obhájiti theorie, kaceřované od pana Dra. Polívky, zdařil či nic. Dokladů, citovaných v knize, tuto neopakuji. Těch se každý snadno tam dočte.

Že není možná u některých nápisů nyní již najisto uhodnouti, co zápověď obsahuje, že tu potřeba dohadů, pravděpodobně sestrojených výkladů atd., přiznávám v knize často a bez vytáček. Nebylo snad potřeba, aby pan Dr. Polívka mne o tom z Frankovy kritiky poučoval, že je text krátký atd. Také několikráte bez obalu vyznávám, dovolávaje se svědectví svých předchůdců v této práci, že jsou u některého nápisu všecky pokusy o výklad marný, že je text zkomolen, porušeno čtení atd. Není tomu však stejně se všemi nápisy.

Indiculus ě. XIII. obsahuje: „De auguriis vel avium vel equorum vel bovum stercora vel sternutationes". Podle souvislosti textové týká se zápověď tato věšteb při kýchání, věšteb pohanských, které církev zároveň s jinými obyčeji pohanskými zakazuje. Každý, kdo o věci rozvažuje, jsa vyzbrojen příslušnou sečtělostí, brzy se přesvědčí, že kýchnutí jako náhlý zjev, nesnadno vysvětlitelný v primitivní kultuře přirozeným výkladem, budilo podivení a představy, že kýchající osoba podléhá náhle moci nějaké bytosti, síly nadpřirozené, božské. Odtud vznikaly obyčeje vzývati na pomoc napadenému božstvo, přáti zdaru, zdraví, vykládati domnělé působení božské bytosti při kýchání za věštbu, za předzvěsti do budoucna. Názory tyto (jak doklady podávám) byly rozšířeny již za starověku (na východě, u Reků, Éímanů). Za středověku po marných zápovědích nabyl obyčej formy s křesťanským nádechem, pozdravu, jejž podnes známe a jenž zavdal podnět k legendám a bájím o jeho vzniku. Obyčeje podobné v podobě primitivní podnes kolují u národů necivilisovaných ve všech dílech světa. Nemohly v tomto případě snad přecházeti od národa k národu. Objevuji se právě podnes u kmenů, kteří nikterak nebyli dotčeni vlivem evropského zvykosloví (uvádím svědectví u Zulů, z Guinei, z Kalabaru, z N. Zélandu, z Ameriky, od Ostjaků atd.) Kdo nyní chce nebo může souhlasiti s tvrzením p. Dra. Polívky, že jsem nedokázal samostatný vznik téhož obyčeje, jenž u národů evropských i mimoevropských mohl v lidské mysli n i místech odloučených vzájemně vzniknouti jen a jedině stejným pochodem myšlenkovým, který byl vzbuzen, ať kdekoli, stejným dojmem zjevu neočekávaného, účinu zdánlivé nadpřirozeného — náhlého kýchnutí? Při výkladech všelikých kulturních zjevů prese všechno stanovisko již naznačené nezamykám očí před vzájemným vlivem kulturních poměrů. Pozoruji na př. při tomto výkladu, jak u národů sousedních, na př. u národů západoevropských za středověku vlivem křesťanství obyčej se ustálil ve formu rázu křesťanského, pak srovnávám pozdravy a věštby příbuzné — toho každý obšírně se může v knize dočísti. Tím však základní theorie nepozbývá ceny. Nikdo nebude tvrditi, že ostrovan z Nového Zélandu šel se přiučit pozdravu a věštbě při kýchání k Ostjakům, nebo černoch z Kalabaru k Indiánům. Pan Dr. Polívka uvádí nápis č. 1. „Ďe sacrilegio ad sepulchra mortu-orum", že se mi tu nepodařilo obhájiti svojí theorie. Proč si nevybral tento nápis o kýchání? Pak by byl omezil svůj všeobecný výrok: „Mit einem Wort, die selbständige Entwickelung gewisser Gebräuche, gewisser Anschauungen hat Dr. Zibrt n seinem Werke nicht bewiesen!" Zajímavý je tu příklad, jakou měl soudnost v otázce, o kterou zde jde, onen starošpanělský válečník, gouverneur (viz na str. 77 Indiculu) Hernando de Sato ve Floridě, když ho navštívil náčelník domorodců amerických Guachoya a náhle kýchl. Družina sklonila hlavy a s uctivými posuňky