říkali jednotlivci: „Slunce ochraňuj tebe, budiž s tebou, osvítiž tě, učiniž tě šťastným", (íouverncur s podivením pozoroval obyčej, jehož podstatu znal z domova, ze Španěl, z Evropy, a obrátil se s údivem k Evropanům jej provázejícím se slovy velice významnými: „Nevidíte, že vlastně celý svět je jeden a týž?!" Přítomni Španělové přisvědčili — p. prof. Polívka, jak z onoho šmahem odsuzujícího výroku patrno (viz nahoře) toho nevidí a nebyl by asi tedy přisvědčil s Evropany onomu gouverneurovi, jako nepřisvědčuje také' podepsanému po důkazech tak přesvědčivých.

Jiný příklad z „Indiculu", Nápis XV. „De igne fricato de ligno i. e. nodfyr". Zakazován je tu oheň, vznícený třením dřeva o dřevo. Tato zápověď církevní opakuje se pak v jiných ještě dokladech ze středověku. Vysvítá odtud, že lid evropský za středověku podle přežitku pohanského, podle primitivního, děděného obyčeje, přičítal ohni takto roznícenému moc zvláštní, hojivou, očistnou. Církev nevyhladila tohoto obyčeje, jenž posud se udržuje u Jihoslovauů, na Rusi. v Polsku i také' — na Moravě, kdež Vatlaši na salaši posud oheň dřevěný rozněcují, jak jsme vídali znázornění toho při vchodu do Národopisnélio paláce na Národopisné Výstacě ve Zvykoslovném odděleni iviz Č. Lid V. str. 13 a 341—346). Nyní dovoluji si vyzvati kohokoliv, aby mi vysvětlil překvapující shodu mezi obyčeji a pověrami lidu evropského za středověku i podnes (pokud se týče primitivního „ohně živého", „Božího") s obyčeji a pověrami kmenů necivilisových v Americe, v Africe, v Asii a v Austrálii, kteří rovněž ohni dřevěnému přičítají moc čarovnou, uzdravující (doklady podávám v Indieulu, str. 90. pozn. 2.) Podle p. Dra. Polívky „mit einem Wort, die selbständige Entwickeluug gewisser Gebräuche hat Dr. Zibrt in seinem Werke nicht bewiesen." Každý, kdo přečte můj výklad XV. nápisu a rozváží úplnou shodu evropských obyčejů za středověku i posavaduích přežitků při dřevěném ohni v Evropě s obyčeji domorodců amerických, australských atd., nebude věřiti, že snad „pohyb civilisačních vln" zanesl souhlasné obyčeje a pověry s ohněm dřevěným přes široširé oceány z jednoho dílu světa do druhého, snad od Valachů na Moravě k břehům Mississippi v Americe a naopak.*) Když vše to soudný čtenář uváží, přisvědčí jistě správnosti theorie, kterou pan prof. Polívka tak důsledně potírá.

Jiný příklad z Indiculu č. XXL „De luuae defectione, quocl dicunt vince luna.'" Církev zapovídá v tomto nápisu a (jak dokazuji z jiných souhlasných církevních zapovědí) za středověku často obyčej, že lid západoeropský při zatmění pokřikoval na měsíc, jako by mu chtěl při zápasu dodati odvahy. Vykládám tedy: Neobyčejný, nepravidelně z čistá jasná se vyskytující zjev na obloze, jako zatmění měsíce, budil při vysvětlitelné neznalosti vhodného výkladu přirozeného děsivé představy a předtuchu o původu náhlého, hrozného úkazu přírodního. V lidské mysli, zmítané překvapením a obavami, vznikaly rozmanité představy, vybájily se rozmanité zkazky o domnělých příčinách tohoto zatmění. Tyto zkazky a obyčeje při zatmění u národův evropských shodují se úplně s posavadními obyčeji a pověrami nevzdělaných kmenův afrických, amerických, asijských. To dokazuji příklady, zevrubně uvedenými. Domorodci v Americe, v Africe, v Asii snaží se zatměnému měsíci pomoci. Zahánějí jaguára, zloducha, mořského netvora, jenž prý trápí měsíc, divým rykem, hudbou, štěkotem, střelbou. Ukazuji, že podobným hlomozem podle zpráv římských a řeckých spisovatelů zaplašovali zloducha, zkázu s měsíce staří Římané a Řekové, jakož i na začátku středověku lid západoevropský vůbec prese všecky zapovědí církevní. Ukazuji, že také staří Slované (pro Cechy je zapsán příklad v Alexandreidě atd.) vyprávěli si zkazky o netvoru, vlkodlakovi, o čarodějích, kteří při zatmění ujídají, moří měsíc. Sebral jsem další svědectví,