že se podnos u národův evropských udržují stopy tohoto pohanského obyčeje, že posud v Cařihradě při zatmění se střílívá proti měsíci, tropí se hřmot a pod. Z toho všeho vysvítá, že Indiculus zapovídal obyčej, doložený po veškerém světě, jenž posud bují u kmenů necivilisovaných a jehož stopy se dochovaly do konce XIX. století v civilisované Evropě.

Každý soudný čtenář bude se nyní ptáti, zdali p. Dr. Polívka aspoň v tomto případě učinil výjimku a doznal, že se mi podařilo podati důkaz o pravdivosti tlieorie. kterou vyhlásil za „gänzlich verfehlt". Nikoli! P. Dr. Polívka místo referátu úplně věc vyčerpávajícího o tomto výkladu č. XXI. vyčítá, že doklady o rumunských vlkodlacích, kteří měsíc pojídají („varkolaci") měly býti položeny vedle dokladů o vlkodlacích u Jihoslovánů atd. Změnil by od p. Dra. Polívky navrhovaný pořad dokladů z podání lidu evropského něco na důkazu mém, o který tu jde. t. j. o vzniku téhož obyčeje u lidu evropského, amerického, afrického . . . ? Zdá se ostatně, že p. Dr. Polívka ve své kritičnosti jako u Dra. Máchala (viz str. 298) přestřelil. Na str. 114—115 pravím v Indiculu: „Podnes lid rumunský věří, že při zatmění nekřtěňátka moří měsíc a ujídají ho. Nazývá je „varkolaci", kterýžto název patrně pochodí ze slov. vlkodlak, jak dále bude ukázáno." Podle tohoto slibu hned na straně následující (str. 116) dočte se každý blahovolný posuzovatel, jak podávám z Jagiéovy studie doklad jihoslovanské pověry o vlkodlacích, kteří prý ujídají měsíc, a uvádím další slovanské doklady o vlkodlacích. Pravda, mohl býti doklad rumunský u dokladů slovanských. Nepoloživ jich vedle sebe, upozornil jsem zřejmě na tuto příbuznost a souvislost, chtěje míti podání lidu slovanského pohromadě, a to dosvědčuje citát právě podaný, kde čtoucího odkazuji, výslovně upozorňuji u rumunského podání na obyčeje slovanské. Pan Dr. Polívka toho však buď neviděl nebo viděti nechtěl. Buď jak buď, neoslabil přesvědčivosti důkazu již naznačeného.

Kulturní příbuznost a poloha geografická národův evropských, o níž mne p. Dr. Polívka laskavě zároveň u tohoto nápisu poučuje, ničehož nemění na faktu, že obyčej rozšířen po celém světě, jak jsem obhájil, kterémužto důkazu se p. Dr. Polívka ve svém referáte vlastně vyhnul, když od shody obyčejův evropských s obyčeji mimoevropskými při zatmění měsíce odvrací pozornost a chytá se úryv-kovitě postupu dokladů jen z Evropy.

Doufám, že uvedené ukázky postačí úplně, aby podaly důkaz, že jsem tam, kde text nápisův Indiculu aspoň poněkud byl srozumitelný, obhájil svého stanoviska nade vši pochybnost. Proč si p. Dr. Polívka vybral právě prvý nápis Dé sacrilegio ad sepulchra mortuorum, a proč nevěnoval pozornost nápisům, kde zřetelně a srozumitelně jest určitý přežitek pohanský zapovídán? Nebyl by nikdy tak šmahem výklady moje zamítal. Mám tu ovšem útěchu. Při kritické činnosti p. Dra. Polívky opatrnosti nezbývá. Proč, ihned vysvitne. Kdo rozváží již jen ukázky tuto podané z knihy, kde tyto ukázky jsou obšírně rozvedeny a opřeny hojnými doklady, zamyslí se bezděky a skoro bude snad se mnou pochybovati o tom, že p. Dr. Polívka knihu bedlivě a úplně pročetl. Vždyť i hlavní námitka jeho vypsána je a přeložena z Frankova referátu (viz dále str* 303.)! Nerad právě na tomto místě vzpomínám důležitého fakta, že se panu Dru. Polívkovi jakožto kritikovi nedaří vždy šťastně. Přihodila se mu totiž nemilá a vůbec v očích soudného pozorovatele neomluvitelná věc, kterou sice nazývá mírně p. Dr. Polívka sám „nedopatřením", kterou však kdokoli jiný z čtenářů jinak pojmenuje! Přihodila se p. Dru. Polívkovi při kritice věc, která ho charakterisuje a která odhalila poněkud nemilosrdně slabiznu, jak si vede p. Dr. Polívka při kritice. S oním faktem potřeba seznámiti českou veřejnost.

Důkaz podávají vlastní slova p. Dra. Folívky. nikoli snad nějaké bezdůvodné podezření nebo strannické očerňování. Pan Ďr. Polívka posuzoval práci Dra. H. Máchala v Časopise Českého Musea 1894, str. 164. Vyčítá mimo jiné: »• • . Pypinovo pojednání ???????????????????