???????1876 (prosinec) zasluhovalo zmínky. Z jihoslo-vamkých sbírek pominuta, pokud vím, jen sbírka N. Tordincova jHrvatslee národně pjesrne i pripoviedke iz Bosně.“

Dobrá! Když kritisuji knihu, pročtu ji napřed důkladně, rozvážím její me-thodu, její výsledky atd. Za výčitky pak ručím a z nich jako znalec, který si troufá knihu kritisovati, nic neslevím. Výčitky, kterými provázím kritiku, nezbytně dlužno tedy odůvodniti, opříti pevně, nezvratné, aby potom někdo nemohl si osobovati právo ku pochybnostem o věrohodnosti kritikově, aby mne potom někdo nemohl podezřívati, že pohnutky mých výčitek byly zcela jiné, nežli věcného, vědeckého rázu. O tom dále poučovati bylo by jistě zbytečné. Věc samozřejmá. Chtěl jsem jen podati stručný úvod k dodatku kritiky Machalova spisu od p. Dra. Polívky. Z čistá jasná p. Dr. Polívka uznal za vhodné (pročpak?) omlouvati se těmito slovy (č. Č. Mus. 1894, str. 336.): „Do mého referátu vloudila se některá nedopatření, jež tímto opravuji. Pan Dr. Máchal SHT skutečně dovolává se pojednání Pypinova »????????????«, cituje též " N. Tordineovu sbírku ,Hrvatske národně pjesme i pripoviedke ig Sosně' ..."

Jak se p. Dr. Polívka s p. Drem. Máchalem dohodli, o to nejde ani mně ani laskavým čtoucím. Ale kdo přečte posudek spisu Machalova od Dra. J. Polívky a pak nedobrovolné (myslím) odvolání téhož autora, dojde k přesvědčení: buď p. Ďr. Polívka bedlivě a důkladně pročte spisy, jež kritisuje, a má pak právo spravedlivě, třeba s výčitkami, je posuzovati, nebo neproěte, a proč pak si potom troufá vytýkati, zacházeje ve své kritičnosti tak daleko, až je patrně nucen veřejně tiskem odvolati tak zvaná „nedopatření". *)

Vědecký kritik, jenž byl donucen sebe sama usvědčiti z tak křiklavé ne-pravdomluvnosti, pozbyl tím na příště důvěry, že jeho kritiky jsou psány svědomitě a spravedlivě*. Dodatečná omluva o „nedopatření" nic tu nenapraví. To by se pak vždycky pod název „nedopatření" mohlo shrnouti všecko, když by napřed kritik ukřivdil.

Jsem povděčen důkazu, který p. Dr. Polívka o věrohodnosti své kritiky sám tak důkladně provedl. Kdo si troufá takto kritisovati, že honem honem v čísle příštím odvolává „nedopatření", t. j. výtky, jimig spisovateli křivdil, zviklal si nadobro důvěru u každého, kdo nestranně o věci soudí. Každý uzná, že pak bude po těchto zkušenostech potřeba prohlédnouti si důkladněji pokaždé jeho nové další práce v oboru činnosti kritické a pátrati, nevloudila-li se tam snad panu Drovi. Polívkovi zase nějaká (jak říká) „nedopatření".

Tento článek bude také nyní i v budoucnu dalším příspěvkem k ocenění kritické činnosti p. Dra. Polívky. Vyhrazuje si v některém z příštích čísel objasniti zevrubněji ještě svoje stanovisko v naší sporné otázce, odpovídám zatím výběrem kritik a referátův o knize, kterou pan Dr. Polívka tak ostře zkritisoval. Vysvitne, jak nápadně liší se od posudků p. Dra. Polívky tyto posudky významné, jež jsou psány skoro ve všech řečech evropských od skutečných autorit, oprávněných dlouholetým, úspěšným studiem k posudku mojí kulturně-historické studie.

Neuveřejňuji v dalším celou řadu posudkův o literární činnosti svojí z je* šitnosti, z neskromnosti. V tomto případě, kdy pan Dr. Polívka směl proti mně