Píseň tuto mi zpíval ve Vídni p. Skořepa, který je z okolí Jihlavy na Moravě. Jeho dědeček ji prý měl napsanou; byla tedy píseň tato známá již počátkem tohoto století, a jak mi bylo dosvědčováno, rozšířena po jižních Čechách a západní Moravě.

Píseň tato tvoří variant k 113. a 114. písni, uveřejněným ve sbírce „Koled vánočních", které vydala „Slavia", je to zajímavý příklad, jak se tyto vánoční popěvky udržely obyčejně neúplný v paměti lidové, následkem čehož se teprve pomocí několika variantů dá původní znění písně konstruovati.

V našem případě je píseň č. 113. nejvíce porušena; mnohem lépe je zachována píseň č. 114., která sice obsahuje o jednu sloku více než naše píseň, ale tato má zase úplný konec, který u obou písní, v „Slavii" uveřejněných, schází. Nyní lze říci, že máme před sebou původní znění této písně, přidáme-li k naší písni strofu: „Já nešťastnej kajduš, již sem dodělal .... na svoje housličky vesele hrával."

Každý čtenář hned pozná, že naše píseň (a její varianty) patří k tak zvaným vánočním písním „pastýřským". Jméno své mají písně ty odtud, že v nich hrají nejdůležitější úlohu pastýři, kteří se podle slov písma svatého dověděli první o narození Spasitele a pospíšili, by se novorozenému Kristu poklonili. Události tyto hodily se zrovna pro obzor obyčejného lidu, a není také divu, že se jich ráda fantasie lidu zmocnila, a v nejrůznějších variacích o nich pěla. Chudý člověk, prostý, útrpný pastýř chvátá

tlouk dudy a pak naříkal: Já ubohej dudák, už sem dodudal. Na malé husličky skočnou zavrzal, dudli, dudli, fidli, fldli, můj kamarád je tím vinný, co na své husličky vesele hrával."