musea tou dobou jako by nebylo bývalo, tak smutně živořilo ve svých chudých místnostech na Příkopě, Museum Umělecko - průmyslové a Museum městské nebylo ještě založeno. Později Náprstek vřele o oba nové ústavy musejní se zajímal a byl též ve výborech jejich účasten. Nicméně dovedl svému museu napořád uchovati přitažlivost zcela zvláštní, dovedl k němu hmotnou pomocí i povzbuzením upoutati' všechny cechy vypravující se na delší nebo bližší poutě do ciziny, dovedl v něm a ve své knihovně soustřediti tolikerou ušlechtilou snahu v nejlepším smyslu slova pokrokovou, že z něho znenáhla zpola zúmyslně, zpola snad bezděky vznikl ústav zcela zvláštní, který nenáleží vlastně do žádné z obvyklých kategorií museí, ale je obrazem zvláštní osobnosti a ur-ůitě vyhraněných názorů a přesvědčení svého šlechetného zakladatele.

* Národopisné pozlátko. (Stesky a tužby.) Není všecko zlato, co se třpytí. Není všecko, zvláště nyní po Národopisné výstavě, u nás „příspěvkem", „obrázkem" národopisným, „črtou moravskou" nebo slováckou, když se obyčejná ustálená spisovná řeč proplete slovy: takra, sú, čuješ, nekerý, gde, vypadajú, stojijú, hned' atd., když se ze Sušila nebo Bartoše nebo také Kosmáka vezme několik písniček, několik úsloví, nějaká figurka, sem tam dotkne se povrchně i chybně obyčeje nějakého, přihodí se milostný motiv, vylíčí se nezbednost bujné chasy nebo pitka atd. . . . Nevystupuji tu jako mravokárce, ale již je to nesnesitelné, že stále ještě bují a snad oblibě se těší tak bezvýsledné hračkářství vylíčeného druhu, jehož jsme se již za doby Národopisné výstavy tolik nasytili v'„črtách", uveřejňovaných hlavně v denních listech, že někdy až trpělivost přecházela. Vezměte si povídky Boženy Němcové z Domažlická nebo ze Slovenska. Používá také dialektu patřičného, ale jen tam, kde hovoří osoby z lidu, kde toto zabarvení mluvy je vysvětlitelné, přirozené. Mimo to vložky dosti jsou dialekticky správné, odpozorované podle skutečnosti. Nemazlí se však B. Němcová v spisovné řeči při svém líčení neobvyklými slovy vytrženými z nářečí některého (srv. nahoře: takra, stojijú atd.), jimiž nejnovější „črty" národopisné zcela zbytečně a nemístně oplý-

vají a jimiž se znešvařuje zbůhdarma bez toho již dosti zubožená spisovná čeština naše. Jaký to má účel na př., když v souvislosti textové čtu obvyklou spisovnou češtinu a najednou z čistá jasná zakoketuje si spisovatel: „Ej šak dyby ich viděli mamička! Te by dostali hněď obá lepúch, až by se jim hlava do týla zakrútila!" Zdá se, že by spíše zasloužil „lepúch" za svoje „črty" jaksi žertovně naladěný autor, aby místo těchto ^kudrlinek vážně věděl, když chce líčiti Úprkovu „Jízdu králů v Vlčnova": I, že jízda neděje se o posvícení, o hodech, nýbrž o letnicích, 2. že jízda nekoná se v neděli („Nopočkej, sú hody, je neděla, odpočinu si trochu po obědě a zatím — hybaj nosií na chrbtě krále!"), nýbrž vždy a jen v pondělí svatodušní. „Jízda králů" byla, prosím, po celou dobu Národopisné výstavy tolikráte již popsána, se všemi podrobnostmi, vedle skupiny byly tištěné výklady vyloženy (srv. C. Lid V. 597.), že je to hřích neodpustitelný, když autor dnes po Národopisné výstavě přijde s tak základní neznalostí věci, o které píše, zakrývaje věcnou nesprávnost nevtip-nými vtipy a paběrky z nářečí slováckého. Tu je zase důkaz, jak Národopisná výstava uplynula bez účinku, dozněl jásot slavností, vyhaslo nadšení pro národopis tak mohutně a tak slibně vzpružené — až na čestné výjimky nenastala žádoucí změna, pokud se týče správnosti při líčení zjevů národopisných, pokud se týče věcné znalosti. Jen slupka na povrchu — .jádro nic — zkrátka národopisné „pozlátko!" Jiný příklad. Prohlížíte obálku „váno č-n í h o" oznamovatele knihkupeckého s o-bálkou, opatřenou illustrací. Co znamená? Jsou to dvě děvčátka a nesou v rukou stromeček, ověšený řetízky z vejdumků (skořepin vaječných), nesou o vánocích stromek, s jakými se chodí o smrt-né neděli. Zdá se, že tu „líto" nošené na smrtnou neděli zastává „vánoční stromek", kterým nejspíše měl býti označen reklamní sešit vánočního oznamovatele. * Pokusy oživiti starodávné kroje a zvyky, často již měl jsem příležitost v Č. Lidu upozorniti na pokusy u nás i v cizině, oživiti hynoucí a vymizelé obyčeje lidové, nahraditi kroje městské, zpanštělé, původním lidovým úborem. Obírá se právě touto