psal Giovanni Fiorentino r. 1378 (tištěna teprve ir, 1558). Novella ta (den IV. č. 1.) obsahuje všechny prvky, jež nacházejí se v Shakespearovi, a podává látku původu orientalského, hojně na Východě již před vydáním sbírky Pecorone rozšířenou a též v jiných versích pak četně v době vydání sbírky Fiorentinovy v Evropě kolující.

Tento pramen pozdějších lidových versí pro ni, italské novelly, dosvědčuje patrně knižný původ Kuldovy povídky, která asi přejala právě tak nějakou versi tištěnou pro lid již v té podobě, jak v ní se nalézá, jako povídka Menšíkova se řídila nějakou knížkou pro lid o Madame Sans-Géne.

V pamětní knize fary sedlčanské, do které před dvěma lety bylo mně dopřáno nahlédnouti, nalezl jsem mimo některá říkání též malou sbírku popěvků žneckých, pocházejících téměř výhradně z osady jesenické. Písně tyto v oné pamětní knize zaznamenal na počátku tohoto století veledůstojný p. děkan sedlčanský P. Jan Hanousek. Podávám je tuto v náležitém seřadění a objasnění.

Krušný byl tehdy život lidu poddaného. Při všem tom strádání svém byl však lid ducha bodrého, mysli vnímavé a veselé, tak veselé, jako ta rozkošná krajinka, kterou obýval. Práci tuhou oslazoval si zpěvem. Za zpěvu ubírala se chasa ze dvorů panských do práce; při práci pilné lid dělný si na polích prozpěvoval veselé písně, ba i když prací znaven po celodenním lopoconí domu večer se vracel, všudy po cestách veselý zpěv hlaholil.

Nastaly žně. Ranním úsvitem vypravila so chasa se šafářem na pole. Slunéčko zlatem již ozářilo vrcholky okolních kopců. Chasníci spustili:

Již zapadly paprsky zlaté i do údolí; zapadly na střechy doškové sivých chat a jasem jich zazářil panský dvůr. Tam s touhou zalétají myšlénky mnohé švarné dívčiny, která by si přála, aby zaujala jednou místo zámožné a vážené šafářky:

Došla chasa na pole, práce tuhá nastává- Zazvonily srpy, kosy, zazvonil i zpěv mladé chasy;