Byly to jistě neveselé pohnutky, jež přiměly neznámého skladatele k opisu žalmu: „Da pacem Domine in diebus nostris, quia non est alius, qui pugnet pro nobis, nisi tu, Deus noster."

V archivu města Slaného nalezl jsem na str. 305 a d. Pamětní knihy (Memorabilienbuch Nro. 3) vedle latinské parafrase dotčené i volný její překlad český z r. 1646, jejž zde uvádím:

Ó Bože náš nejsilnější a reku nejudatnější, slyš pláč a naříkání nás sedláčkův: ach, soužení, vojáci s námi bojují, nejvíc za heslo mívají: dej! Přáli bychom, by zvěšeni byli za to bojování. Což však nepřej em; dost tím trápeni budou, když dáš všem žádaný pokoj. Nebo nyní povejšili, . z našich mozolův zbohatli,. byvši mnozí z nich vovčáci, pohůnci též i skotáci, již před nimi, ach, klekáme, s pláčem „neberte" prosíme, milý pane! O kýž přijde ten pokoj zas, spatříme to jistě v ten čas, že musí u nás dělati. Pomstíme se. Ale kdož ví, přestane-li jim to braní . za těchto dnů našich. . Jak pak koli jest naděje, že kontribucí přestane,

když statkové budou prázdni,

my pak žebrákům podobni;

a nebude krav ni koní,

musí to opatřiti páni,

neboť my nemáme žádného.

Vozův, plouhův jsme pozbyli,

sami jen s hrdly utekli,

vojáci vše popálili

i obilí vymlátili,

nedbáme už ani síti,

když musíme tím krmiti jiného.

Jistě ti zlostní vojáci

jsou zmužilí bojovníci

s námi hloupými sedláky,

když nám mají kazit statky.

Ale proti nepříteli

z tisíců jednoho není,

který by bojoval

zmužile. Ani nepřítele

nespaiří c'obre, však již lile

na viutr kvartir volají,

z pole do Čech pospíchají,

mundirovat že se musí,

tak tomu dávají hlasy.

A když měšce našpikují,

mám už říct, se zmundirují,

co nestrávili, poberou,

opět to v poli sežerou za nás.

Tak my, ubozí sedláci,

obírajíce se svou prací

všecky krmíme, šatíme,

sami hladem přimíráme

a nemáme žádného,

kdo by pomohl z toho zlého,

jedině ty sám, pane Bože náš.

Listina, která dle fotografie reprodukována je v „Českém Lidu", vyniká krásným ornamentem z motivů lidového umění sestaveným, v němž převládá „jablíčko", „srdéčko", „tulipán" a „zvonek".