Kmenotvorná přípona í u sloves IV. třídy mění se po jmenovaných souhláskách v ě v inf; tvarech: kóřěť, kóřě!,'modléť se, mědlěť, učěť se atd., počínaje Roketnicí a Troubkami v severní a- jižní části území. V některých vesnicích (výpočet viz na str. 71.) však přecházejí v těchto tvarech do vzoru trpěti: věřeť, věřel, učeť se, učef se, měsleť, niěslel atd. Jinak jest shoda v celém území: v praes bývá vždy čisté i: prosím, prosíš, prosijó; v imperativu ě: modle se, pomodleme se, modlete se (analogií dle jiných sloves, jež mívají v plur. ěte bývá i zde vedle ě e: modlete se); v odvozeninách jest vždy i: prosívám, vařívám, pálívám atd.; v subst. od těchto sloves bývá o: palěvo, vařěvo, pálě-vina, mědlěně, piléné, vyjma subst. na iČ, itel, irňu, kdež bývá vždy čisté i: sužič, sužitel, učitel, suširňa, palirňa atd.

7) V p ř í p o n á c h ohýbacích bývá po jmenovaných souhláskách ö : 1. u jmen: ve vz.'duše v dat. a loc. sing, duše, o duše, v gen. pl. duše odtud rozšiřuje se i po jiných souhláskách ve vz. duše i v jiných vzorech: laterně; vz. znamení: znameňě; vz. ryba: stodoíě; vz. tykev: mrkfě; ve vz. kost v gen., dat., loc. siog.: do nocě, od měšě, g hole, o pul nocě; v nom. pl. měšě; v gen. pl.: hole, měšě a též po ostatních souhláskách: kosťě atd. v instr. měšěma,. atd., očě, očě, očěma; „2. ve sklonění zájmenném: čem a analogií též něm; 3. u sloves v 2. os. imper. utře, utřete, modle se, modlete se atd.

d) V předložce p ř i jest vždy ě: přě tem, přě Janku atd. Stává-li se při předponou, zůstává- ó u sloves: přěběvá, přerůstá, přěsoleť atd. vyjma přisáhať; u substantiv však bývá skoro vždy při: příběh, přičěna, přihon, přihrádka, příprava, přihoda, přiklad, Příkaze, případek, připaí, přival, přísada, křipopa, výjimky jsou: přěmrazek, přěpověď, přěrustek, přěklaďnik, přěstodutek, přěsinek, předanek, přejem, přestup i přistup. *)

b) Povstalo-li i p ř e h 1 ásk o u; z it, buď se mění v ě, neb zůstává: «) Mění se v ě: cězi, čěhať, načěhovať, slěb, slěbovať, lěbosť (libosť

jen re rčení; jelě tfoja milost' a libosť), lěd, lětovať, lěto, řěn gen. fena

(nom. tvořen dle gen. a ostatních pádů; zřídka bývá řějen\

ß) Zůstává nezměněno: cit, citiť, Lidmina, ščika, lite, snad sem

též patří: sčihle (malá rybička), ščihleí se (smáti se); v příponách Ježiš,

Froliš ; maličké, stařičké ; malinké atd.

2. Samohláska i, jež vznikla zúžením z é, ie, se nikdy nemění v ě, ale vždy .se krátí: řicť, sicť, kolínko, kořínek, nalivať atd.; dryčně (silný), ščiřeť se, dvaciti,: dvacítka, dřinove, dřizdať, tříska, dosihnóť,