gazdovstvo prikupic. V zimě najvecej okolo statku som robil, aj dřevo vozil z lesa. Bol som za 12 roky firerom a bol by som eščik dalej býval, keby som nebol na pravý bok porazeny, takže teraz ani chodzic ani hovoric nemožem . . .

Moje graty firerskie, čo som od „Karpatskyho spolku" dostal, boly totie: 1 klobúk s pierkom zo srsci dzivej sviny, 1 kabát, jedny nohavice a jedny bakanče; potom jedna kapsa (brašna), povrazek a jedna valaška."

Opouštíme smutnou jizbu, kde bída z každého koutka vyzírá, a přejeme Rusnakovi zdraví, ač teskno, teskno nám je, jak se po něm ohlížíme. Žena jeho provází nás a se slzami v očích vypravuje, že mnohdy by ani chleba neměli, kdyby jim „Uherský spolek karpatský" podpory neposlal. Kéž by i ti dobří páni z Čech naRusnakasi vznomněli a něco inu darovali! —

Byl jeden moc bohatej šenkýř a ten měl krásnou ceru; tej se nikdo nelíbil.

V nedalekým lese žili taky raubíři. Ti se taky dozvěděli vo ceři šenkýřovo a umínili si, že půdou do tý hospody a budou Jsoukat, aby se tej ceři někerej líbili. Šli tedy. Dyž tam přišli, posadili se k jednomu stolu a dali si nalejt.

V šenkoVně byla taky ta cera a tej se zalíbil vůce těch raubířů. Za nějakou chvilku začal vůce raubířů povídat, že má bezkej zámek a povídal taky, aby se ta cera šenkýřova přišla na něj podívat. Přál jí: „Až pudete, děte pořád po silnici, až přídete k cestě, kerá de v levo k lesu. Tím lesem děte, až přídete na velkou louku a na tej uhlídáte velikej zámek." Cera hostinskýlio slíbila, že se přídě podívat, a raubíři vodešli. Druhej den upekla si buchet, složila je do košíku a šla. Šla tudy, jak jí vůce raubířft povídal a opravdu, dyž přišla na louku, uviděla velkej zámek. Šla k němu; tam byl černej pes a ten jí do zámku nechtěl pustit. Hodila mu kus buchty a pes jí pustil; dyž přišla k po-

kojům, tam byl taky pes a ten jí zasejk nechtěl pustit, ale ona mu zasejk dala kus buchty a on ji pustil.

Dyž vešla do prvního pokoje, viděla tam vystlaný postele peřinama, ale nebyl tam nikdo; šla do druhýho a tam bylo pěkný nádobí, ve třetím zlato a stříbro, ve čtvrtým rozesílaný postele, v pátým bylo prostříno na stůl k hostině, v šestým byla naházená sláma na zemi. Všecky ty pokoje prošla a vote-vřela dveře vod sedmýho pokoje. Tam viděla šňůru přivázanou ke stropu, na ní licke' hlavy, špalek se širočinou, postel rozesílanou a poklop. Dyž zvihla poklop, uviděla moc lických těl bez hlav. Sotva že se po pokoji podívala, uslyšela za sebou hluk. Skočila čersívě pod 'posíel; v íom vešli lupiči (raubíři) a vedli děvče s mužem. Šenkýřova cera poznala, že ono děvče jest její sestře-nice. Ta měla na ruce krásnej prsíen. Raubíři chíěli štít toho muže, co s sebou přivedli, ale ten je prosil, .aby ho nezabíjeli, že jim bude posluhovat a s nima chodit; pusfili ho íedy na slobodu. Poíom přivedli dívku ke špalku a uťali jí íen prší, co byl íen zlaíej prsten. Prst s prstenem vodletěl pod tu posíel, co byla skovaná cera šenkýřova.