Vůce loupežníků či raubířů zavolal na muže, co ho pustili, aby mu prst podal; ale ten se nehejbal. Poručil mu tedy po druhý, ale muž přál: „Máš zlata dost, nač potřebuješ nvizernej zlate.j prsten ?" Vůce neřek nic, jen dal děvče štít a potom si leh. Vostatním raubířům poručil, aby si taky lehli a připravili se ráno na to, až přídě šenkýřova cera, že jí taky utnou hlavu. Raubíři vodešli a lehli si.

Děvče pod postelí vzalo prst s prstenem a skovalo si ho za ňadra. Dyž všichni usnuli, vylezla ven, votevřela dveře pokoje a šla pryč. V tom šestým pokoji, co byla na zemi sláma, leželi raubíři. Cera šenkýřova nevěděla, že sou tam a proto šlápla jednomu na vlasy. Ten procit a volal na druhýho: „Netahej me za vlasy!" Druhej raubíř vodpověaěl, že mu nic nedělá. Cera počkala, až zasejk všecko spalo a potom šla dálejc.

Sotva udělala několik kroků, šlápla zasejk jednomu raubíři na hubu. Ten procit, kuchnul druhýho a přál mu: „Ty, netluč me!" — „Dyť ti nic nedělám," povídal druhej.

Zasejk děvče počkalo, až raubíři usnou, a potom šla dálejc. Dostala se šťastně ke dveřům, ty tiše votevřela a utíkala skrz všecky pokoje, pryč. Dyž otevřela dveře posledního pokoje, vyskočil proti ní černej pes: hodila mu kus buchty a on jí pustil. Šla přes dvůr, až přišla ke bráně; tam byl taky pes a nechtěl jí pustit pryč; hodila mu taky kus buchty a on jí pustil. Jak se dostala ze zámku, hnala co mohla pryč, aby jí nikdo nechytil. Domu přiběhla polomrtvá, a jak votevřela dveře, sklesla na zem. Šenkýř jí nemoh ani skřísit. Dyž přišla k sobě, všecko rodičům povídala. Šenkýř hned poslal do města pro vojsko, to nepozorovaně do hospody přišlo a tam se usadilo.

Druhej den přijeli lupiči či raubíři do hospody; chtěli na šenkýřovi, aby zavolal ceru. „Ona stůně," pral šenkýř. „Tedy se na. ní pudu podívat," řek vůce raubířů. Šenkýř nechtěl vůce raubířů k ceři pustit a dyž jí chtěl mermomocí vidět, zavolal jí.

Dyž vešla do šenkovny, musela se posadit bedle vůce raubířů, a ten se jí ptal, co se jí zdálo.

„Pánu Bohu, Panynce Mariji poru-číno," přála holka, „sen je sen. Zdálo se mi, že som šla po širokej cestě, potom som přišla k pěšině; dala som se po ní. Přišla som na velkou louku a na tej stál krásný zámek. Před bránou byl velikej pes, ale sen je sen," zasejk přála holka. — „To je u me," řek vůce ¦raubířů, „jen povídejte, co se vám vícejc zdálo." — „Pánu Bohu, Panynce Mariji poručíno, sen je sen. Ale zdálo se mi, že som přišla k pokoji a tam byl zasejk velikej černej pes." — „Tak je to u me," řek vůce raubířů. — „Pánu Bohu, Panynce Mariji poručíno, sen je . sen. Ale zdálo se mi, že som otevřela dveře prvního pokoje a tam byly ustlaný postele. Vešla som do druhýho a tam bylo krásný nááobí; ve třetím moc zlata a stříbra, ve štvrtým roze-stlaný postele, v pátým stůl s krásným nádobím připraveným k hostině." — „To všecko je u me," řek zasejk vůce. „Ale jen povídejte dálejc." — „Pánu Bohu, Panynce Mariji poručíno, ale sen je sen. Zdálo se mi, že som přišla do šestýho pokoje a tam bylo moc slámy na zemi rozestlaný." — „To nejni u me," lhal vůce. — „Sen je sen, Pánu Bohu, Panynce' Mariji poručíno. Zdálo se mi, že som vešla do sedmýho pokoje a tam visela od stropu šňůra a ní lické hlavy; byl tam špalek se širo-činou, postel rozesílaná, na tej spal vůce • rauhířů, potom tam byl poklop s tělama zabitejch." — „To šecko nejni u me." — „Pánu Bohu, Panynce Mariji poručíno, sen je sen. Ale zdálo se mi, že lupiči či raubíři přivedli muže a děvče ; muže pustili na slobodu, ale děvčeti usekli prst, na kerým byl krásnej prsten, a ten zaletěl pod postel. Vňce poručil tomu muži, aby pro ten prst vlez, ale ten nešel. Potom raubíři to děvče sťali, a to byla moje sestřenice." — „To vše nebylo u me," zasejk přál vůce. — Cera šenkýřova šáhla za ňadra a vytáhla votud prst s prstenem a řekla: „To šecko bylo u tebe, raubíři!"

Vůce vyskočil, vytáh dlouhej nůž a hodil ho po holce; ale ta uskočila, a nůž se zabod do dveří, co za nima byli vojáci. Ti hned vběhli do šenkovny, schytali raubíře a postříleli všecky až na toho muže, co dostal vod raubířů sloboda.