vystupuje podobnost tato u názvů pochodících od užívání ohně (dymník =: Kotenfenster = vykýř). Názvy takové dlužno uznati za stabilní, samo-rostlé, odnikud nepřinesené a nikam nezanesené, nebo vznikly na různých místech zároveň přirozeným postupem vývojovým. Zdánlivé tyto překlady názvů vůbec jsou spíše důkazem o domácím původu než cizím, neb většina slov přejatých z ciziny přejímala se nezměněně, ne v překladu. Kmen cizí zůstal, jen dostal českou koncovku a výslovnost. Teprve v 18. století nastává mánie vše překládati.

Téměř polovice názvosloví českého je cizího původu, i v našem případě,.počet cizích názvů stavitelských u nás vzrůstá do konce 16. století. V 17. století a dále jich počet se menší, až na konci 17. století a na počátku našeho stávají se obětí purismu jazykového. V letech třicátých počíná vystřízlivění, starší názvy třebas cizího původu se obnovují. Domácí názvy staročeské upadly většinou v zapomenutí, někdy ozývají se ve slovech dnes již úplně jiného významu. Co tu bylo všeobecně řečeno, dovolíme si pak odůvodniti a šíře vyložiti.

Původním, nejprostším obydlím lidským byly jeskyně,1) jež bez práce poskytovaly člověku přístřeší. Poněvadž však jeskyně hlavně v horách se vyskytují, člověk pak hledal výživy v nížině, musil brzy nahrazovati přirozené obydlí umělým, a to tak, že jeskyně napodobovali i tam, kde jich nebylo, totiž kopáním. V tomto stadiu vzniklo mnoho názvů, z českých 2) patří sem: chata a budova.

Chata. V češtině několik názvů obydlí počíná hláskou ch, ta zde ale vždy vznikla z Je (chata, chatrč, chalupa). Slovo chata přišlo k nám z východu. U nás je dosti neobvyklé, v Poláku již daleko častější. Ru-síni říkají též chata, 3) rusky též chata; nejbližší tvar vyškytá se ve staroperštině kata v témž významu, novopersky kad nebo kadah (dům), a tato slova vznikla ze sanskrtského khan, t. j. kopati (srv. řecké Tedy slovo chata neznamená nic jiného než polské zemianka,